Recenze: Decibely lásky aneb Film, na kterém je nejlepší hudba Michala Davida

Mám rád muzikály. A pozor: Nemám a priori nic proti songům Michala Davida a dokážu si představit, že by fungovaly v kvalitně natočeném muzikálu. Tedy ne v tomto filmu, který rozhodně kvalitně natočen (ani napsán, ani nasnímán, ani sestříhán) není.

Hudba Michala Davida je nakonec na tomto filmu to zdaleka nejlepší! Písničky i instrumentální melodie správně elektronicky tepou a úlisně se plouží. (Všimněte si, že mluvím jen o hudební složce, neboť texty jsou hodně slabé, až dadaisticky nesmyslné.) Samozřejmě, že v roce 2016 taková hudba působí hrozně archaicky, ale dokážu si představit mnoho způsobů, jak z toho udělat plus pomocí nějaké nápadité ironie / nadsázky.

Bohužel, šedesátiletý Miloslav Halík, který tímto filmem debutuje jako producent, režisér a scenárista, nemá pravděpodobně tušení, co slova "ironie" a "nadsázka" znamenají. Měl starosti spíše s tím, aby v záběrech byly vidět hlavy mluvících postav (což se mu většinou povedlo) a aby zápletka dávala nějaký přibližný smysl (což se mu nepovedlo).

Devadesátiminutový film má asi tucet hlavních postav, z nichž možná dvě jsou jakž-takž vykresleny a máme přibližné tušení, co jsou zač. Ale i u nich platí, že 95 procent všech událostí je naprosto náhodných, dramaticky zcela nefungujících a místy zhola nepochopitelných (postava X je nuzný popelář, zatímco její otec Y, se kterým si dobře rozumí, vlastní velkou kliniku?). Působí to dojmem, jako by film měl původně tři nebo čtyři hodiny, ale více než polovina ho byla před dokončením vystříhána a ponechány byly jen všechny scény, kde se zpívá. Takže dochází například k tomu, že někdo zpívá o tom, jak se má skvěle, pak se 20 sekund něco děje, pak tatáž postava zazpívá o tom, jak se má hrozně, pak se 3 minuty něco děje, a tatáž postava zpívá o tom, jak se má skvěle.

Nebo postava A řekne postavě B: "Proč tak trápíš postavu C? Měl bys udělat třeba tohle!" Načež s postavou D (která je náhodou u toho) předvede "erotický" tanec. Načež mi v hlavě problesklo, že:

Postava B přece postavu C nijak netrápila.
Postava A vůbec nezná postavu B. Odkud ví něco o nějakém trápení?
Nevím nic o tom, že by postava A měla jakýkoliv vztah s postavou D, natož vztah, při kterém je normální tančit spolu erotické tance.
I kdyby postava B postavu C trápila, jak tomu pomůže, když si spolu eroticky zatančí?

Ale vzhledem k tomu, že toto je přibližně pátá věta, kterou postava A v celém filmu řekne, a do závěrečných titulků už se na plátně neobjeví, je to celkem jedno.

A toto se děje v Decibelech lásky POŘÁD, NONSTOP (já chci žít Nonstop).

Následně je celkem jedno, jestli někdo hraje dobře. Ale jen pro úplnost: Většinou ne. Chřadnoucí Hrušínský (prostřední) a Janžurová nám občas matně připomenou časy, kdy se natáčely dobré české komedie, ale jinak je to velká bída a mnoho lidí, kteří na plátně mají hrát, evidentně nejsou herci a jejich kvalifikace jsou v něčem jiném.

Pořád si ale pozitivně naladěný divák může říct "No jo, ale na takovéhle filmy se přece nechodí kvůli ději nebo hereckým výkonům, já se těším na řízné disko videoklipy!"

Hahahaha!

Decibely lásky (2016) jsou unikátní také v tom, že jejich tvůrci nemají tušení, že by filmový muzikál měl obsahovat nějakou vizuální složku! Podezřelé mi byly už úvodní titulky, které vypadají jako titulky závěrečné: Zcela statická kamera zabírá v jednou dlouhém záběru Plzeň (kde se celý film odehrává), hraje song a k tomu odzdola nahoru jedou titulky.

A v tomto stylu pokračují tvůrci i zbytek filmu: Většina písniček je natočená zcela statickou kamerou, často na tři-čtyři záběry i méně (ne že by při natáčení byly jen tři-čtyři kamery, ale během celého songu jsou jen dva-tři střihy!). Je to i tím, že některé písničky jsou podezřele krátké a končí v okamžiku, kdy bych očekával, že poprvé zazní refrén.

Choreografie je také žalostná a jediná davová taneční scéna (viz úplně první foto) opravdu působí, jako kdyby filmaři vzali skupinu náhodných děvčat z nějakého internátu a řekli jim, kdy přibližně mají povyskočit.

Decibely lásky je strašlivý film, ale místy má (nechtěně) nakročeno k velice slušné parodii. Například scéna s hackerem, který si říká "Impérium", na zdi má plakát filmu Swordfish, jeho heslo je "Impérium vrací úder" a hackování provádí tak, že mu na monitoru zpomaleně, obrovským fontem, naskakuje HTML kód. Nebo závěrečné překvapivé zombie cameo (a duet), které bohužel není překvapivé, protože je prozrazeno v úvodních titulcích.

Ale není toho ani zdaleka dost.

Stačilo by najmout zručného střihače, natočit pár minut dotáček, a mohla z toho vzniknout velmi kvalitní komedie ve stylu Petra Zelenky. Pokud k tomu někdy dojde, rád se na Decibely lásky - The Non Stop Cut podívám.

Hodnocení: 10%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE