Recenze: Mimoni - parta žlutých nemotorů konečně dostala vlastní film

Je to zvláštní vedlejší efekt současných kreslených filmů. Prakticky každá úspěšná animovaná série těží z toho, že se tvůrcům povede vytvořit nějakou dokonale bizarní vedlejší postavičku/skupinku postav, doplňující příběh okrajově, o což jsou vděčnější výsledné eskapády. Madagaskar má akční tučňáky. Doba ledová veverčáka Scrata s jeho sysifovským bojem se žaludy. Já, padouch diváky okouzlil mimoni, kteří velmi vážně aspirují na pozici nejoblíbenějších animovaných žluťásků (sorry Simpsonovi, ale už je to tak).

Sólovky podobných postav jsou diváky žádané, současně ale nejde o úplně vděčnou filmařskou disciplínu. Je jedna věc, pokud v rámci hraného filmu vytváříte krátké skeče, kdy postavy účelově necháváte přijít a zase mizet. Postavit na nich devadesát minut dlouhou anekdotu, to už je složitější.

Bylo to patrné již na loňských Tučňácích z Madagaskaru, kde fungovaly dílčí fórky a dynamičtější krátké pasáže, ale jakmile se začal řešit děj nebo hrdinové zmizeli z plátna, nastupovala nuda. U Mimoňů platí nota bene to samé, absence mluveného slova ale klade ještě větší důraz na fyzickou komiku. Výhoda je v tom, že je podobný druh filmu srozumitelný prakticky i bez překladu. Nevýhodou celovečerní stopáž. Ne náhodou jsou grotesky zpravidla krátké. Kulometné tempo vizuálních vtipů po čase diváka zahltí. Jednoduše řečeno - přejí se to. Navzdory stálému přísunu vtípků (i pro odrostlejší diváky) a nulové stagnaci to zkrátka začne být trochu únavné.

Mimoni rozhodně nenudí a určitě nejsou špatným filmem. Z jejich filmové sólovky se ale nelze ubránit dojmu, že žlutým popletům pozice sidekicků, kteří jsou kořením a ne hlavní ingrediencí, přeci jen sluší o něco více.

Hodnocení: 60%

P.S. 3D je tradičně nevýrazné, ale český dabing si zaslouží extra pochvalu!