Recenze: Dáma ve zlatém - příběh rakouské Mony Lisy

Požádá o pomoc Randola Schoenberga (Ryan Reynolds), který je nezkušeným mladým právníkem a synem její kamarádky. Společně se vydávají do Vídně a tím začne právní kolotoč, který trval mnoho let, ale nakonec skončil "spravedlivě".

Dáma ve zlatém je zvláštní film. Je nutno ocenit maximální nasazení Mirrenové i Reynoldse, kteří se snaží dát svým postavám hloubku a donutit nás, abychom s nimi sympatizovali.

To se jim ale příliš nedaří, neboť režie je vzácně neinvenční a scénář bych se nebál nazvat katastrofálně špatným, a to bez ohledu na to, jak se to všecho seběhlo ve skutečnosti.

Je mi jasné, že se mnohaleté soudy a arbitráže nedají zhustit do stominutového filmu. Ale pokud už se někdo rozhodne podle nich natočit stominutový film, měl by ten film mít takovou strukturu, aby fungoval sám o sobě, bez nutnosti zkoumat historické dokumenty a soudní spisy.

A to, bohužel, nefunguje.

Ve filmu se právní kolotoče prolínají s Mariinými vzpomínkami na její tetu i zbytek rodiny a na obsazení Vídně nacisty. Pravděpodobně nebude spoilerem, když napíšu, že podle těchto vzpomínek neměli bohatí židé ve Vídni v těchto pohnutých měsících zrovna na růžích ustláno. Dočkáme se i napínavého útěku mladé Marie (kterou samozřejmě hraje jiná herečka) se snoubencem z Rakouska. Má to jistou atmosféru, ale je to samozřejmě velmi předvídatelné. Nejhorší ovšem je, že v těch scénách si (pochopitelně) neužijeme Mirrenovou ani Reynoldse, a především vyjde poměrně záhy najevo, že krádež obrazu nacisty nemá vlastně s celým soudním sporem vůbec nic společného. Tedy, i kdyby nacisti obraz nikdy neměli ve svém držení, nacházel by se od 50. let ve stejné galerii a za zcela stejných podmínek, protože ho Mariina teta této galerii odkázala.

Scénář tedy musí provádět velmi bizarní veletoče a vysvětlovat, že Marie strašně milovala svou tetu a proto musí mít doma její obraz, který nyní visí v galerii, které ho ta milovaná teta odkázala. A Schoenberg vymýšlí bizarní kličky (já bych řekl "neférové vychcanosti"), aby mohl uzavřený případ znovu otevřít a učinit spravedlnosti zadost (a nahrabat si). Mno, a podle závěrečného titulku Marie hned poté, co obraz nakonec získala, tento prodala za 130 milionů dolarů synovi Estée Lauderové...

Znovu opakuji, že netuším, jak se to přesně stalo doopravdy (a asi by zabralo mnoho desítek hodin všechny skutečnosti prostudovat), ale výhradně podle filmu to na mě působilo dojmem, že dva hlavní kladní hrdinové jsou spíš takoví vychcánci, které se tvůrci filmu snaží oslavovat (a nejde jim to). Skoro jsem měl dojem, že v jedné scéně je nám dokonce naznačováno "Pokud s nimi nesympatizujete, sympatizujete s Hitlerem a plynovými komorami", ale to se mi snad jenom zdálo.

Takže ještě jednou: Mirrenová a Reynolds jsou fajn herci a v tomto filmu se velmi snaží, ale měl jsem skoro pořád neodbytný pocit, že celá ta story je mnohem složitější a její brutální zjednodušování a nadržování jedné straně je nevydařené, až neumětelské. A i po všech těch plačících židech a zle se šklebících esesácích mám pocit, že by bylo spravedlivější, aby obraz zůstal v té vídeňské galerii. Což znamená, že film na mě vůbec nefungoval tak, jak tvůrci zamýšleli.

Hodnocení: 40%