Podlehne Eva Herzigová pohádkám Jiřího Macháčka? Představuje se nový film Vladimíra Michálka.

Pohádkář vypráví svým způsobem mnohými z nás zažívaný „banální“ příběh. Příběh muže mezi dvěma ženami, příběh o vášni, touze, podvodu, lži a věčném odpouštění. „Pohádkář měl, překvapivě pro mne, u čtenářek obrovský úspěch. Několik let před Pohádkářem jsem nic nevydala a pak jsem byla vážně překvapená, kolik naprosto cizích žen, a i mužů, se v knize takzvaně našlo,“ vzpomíná Bára Nesvadbová na ohlas své úspěšné knížky.

„Zatímco Bára Nesvadbová sleduje emoce a pocity svých hrdinek, zrazovaných a novými nepravdami konejšených, my se vydáváme po stopách Máry, muže nemocného láskou a lhaním,“ říká scenárista Marek Epstein.

Jaké bylo pro režiséra Vladimíra Michálka setkání se světem ženské spisovatelky. „Poměrně jednoduché,“ říká režisér. „Mám rád ženy, respektuju ženy, zajímá mě jejich svět a měl jsem chuť se do takovéto látky ponořit.“
Scénář dostal podobu takřka detektivního příběhu. Kapitán Rott (Matěj Hádek) pátrá po totožnosti těla nalezeného v řece. Díky tomu se seznamuje s příběhem muže, který si prostřednictvím lži budoval odlišnou identitu.

Mára/Kamil (Jiří Macháček) se tak ocitá mezi dvěma ženami, z nichž ani jednu nedokáže opustit. Každá měla důvod ho milovat a obě měly důvod ho zabít. „Shodli jsme se Vladimírem Michálkem, že dokud v příběhu nebudeme mít alespoň jednoho chlapa, kterému my jako autoři budeme rozumět, tak ho nebudeme schopni odvyprávět. Tak jsme tam implantovali chlapa, kterého dokážeme sledovat a zpětně jsme k němu z té knížky nabalili situace a emoce, které v ní byly dané od Báry Nesvadbové,“ dodává Marek Epstein k rozšíření dějové linky o postavu policisty.

„Pro mě je to příběh o vášni, která může být spalující a která si dříve nebo později vybere svou daň,“ říká režisér Vladimír Michálek. „S vášní se nedá kalkulovat, je to velice špatný obchodní artikl.“

Proč silné ženy tak rády podléhají iluzi o velké lásce? „Těžko říct, proč se lidé zamilovávají do předem jasně nevhodných partnerů. Zřejmě ten sexapeal. Nebo touha mít vztah. Myslím, že jsme vychovány maminkami, které žily ve vztazích. A ženy mojí generace s tím prostě pořád válčí. Asi je také nesnadné existovat sám. Vlastně i smutné. A čím silnější, vzdělanější a úspěšnější ženy jsou, tím by po vzoru My Fair Lady potřebovaly lepšího profesora. Takoví ale nejsou…“, říká Bára Nesvadbová.

V roli muže vězněného a osvobozovaného vlastními sny a smyšlenkami se po dvou letech představuje v hlavní úloze českého filmu Jiří Macháček.
„Ta postava má několik identit a on sám vlastně ani nepovažuje za důležité, která z nich je ta pravá. Byl okolnostmi donucen se tak trochu vyhýbat zákonu, který ho neustále stíhá, ale já přesto někde uvnitř cítím, že je to člověk, který se v lidském rozměru snaží být sám sebou, i když mu to působí čím dál větší překážky a potíže.“ Představuje svého hrdinu herec. „Na jednu stranu se musí navenek maskovat každou chvíli novou identitou, ale ve skutečnosti hledá sám sebe.“

Pro Pohádkáře Máru/Kamila jsou v životě klíčové vztahy k ženám, které jsou vlastně příčinou a zároveň obětí jeho lží. „V tomhle filmu mám vlastně tři osudové ženy. Dvě, s nimiž střídavě žiju, a svou dcerku ve věku čtrnáct až devatenáct. A postava, kterou hraju, je dost determinovaná právě vztahem k ženám. Aňa Geislerová, Eva Herzigová a Anička Linhartová jsou mé tři partnerky a s každou z nich a s každou úplně jinak jsme vzájemně hledali ten vztah. A ta spolupráce byla pokaždé jiná. S Aňou se známe patnáct let, takže při nějakých intimních scénách zase není takový problém skočit do postele, protože jsme to už při jiných natáčeních několikrát prožili. S Evou jsme se neznali vůbec, takže bylo třeba se sejít a dát si mantinely, v nichž se budeme pohybovat. Evu můžeme svým způsobem považovat za zahraniční herečku, která přijede a má víc času na zkoušky. Což je hodně důležité, protože tyto věci se nedají natočit na místě, k tomu je třeba dojít. A s Aničkou Linhartovou to bylo od prvního setkání naprosto rozkošný, “ říká Jiří Macháček.

V roli překladatelky Karly se poprvé v českém filmu objeví Eva Herzigová, světová top modelka, která má již herecké zkušenosti ze zahraničí. „Karla je žena ve středním věku, která si uvědomí, že nikdy neprožila tu pravou lásku a v tomhle ztroskotanci ji najde…a prožívají spolu vášeň, ty krásné věci, které by si měli prožít všichni,“ přibližuje svou postavu Eva Herzigová.

„Vzhledem k tomu, že v Čechách nežiju, tak jsem Jirku Macháčka osobně neznala, jenom jsem slyšela o jeho skupině. Aňu samozřejmě znám, vždyť jsme v modelingu začínaly skoro ve stejné době a pak jsme spolu dělaly i nějaké rozhovory… Pro někoho, kdo jako já není herec, jsou všechny ty scény těžké a já jsem se dost bála, protože jsem neměla s kým zkoušet dialogy a přece jen v češtině jsem si potřebovala být jistá. Ale režisér Vladimír Michálek mne pořád uklidňoval: Neboj, to bude dobrý… A pak jsem přišla na plac, když hráli Jirka s Aňou, a viděla jsem, jak mají možnost tvořit, jak spousta věcí v dialozích vzniká přímo v tom tvůrčím procesu a Vladimír jim dává prostor. S tím jsem se v zahraničních produkcích nikdy nesetkala, tam je všechno přesné, nacvičené. A právě tahle vzájemná spolupráce všech na place byla strašně uklidňující a moc mi to pomohlo,“ přibližuje své pocity Eva Herzigová, která první film Strážní andělé natočila v roce 1995 ve Francii po boku Gérarda Depardieu a Christiana Claviera. „Většinou to byly malé role hezkých holek,“ říká Eva o dalších filmech, „nebyly to úlohy, do kterých by se dalo zakousnout a pracovat na jejich charakterech. Ale herectví a modeling jsou si v mnohém podobné. Já se také vtěluju do někoho jiného, nejsem to já. U filmové postavy si ale na rozdíl od modelingu musíte vytvořit nějakou její biografii, musíte se snažit naučit chápat její reakce, i když víte, že vy byste takto nereagovali. A vlastně vás to učí, že můžete věci v životě vidět i z jiného úhlu.“

O Vladimíru Michálkovi se říká, že než jde s herci na plac, má film kompletně nazkoušený. Režisér to ale uvádí na pravou míru. „Já s herci nezkouším, já se je snažím dostat do takzvaného komfortu,“ popisuje svůj způsob práce. „Aby věděli, co dělají, co budou dělat, aby chápali všechny situace, aby chápali každou větu, kterou mají říct a pokud ta věta nefunguje, tak musíme najít jinou větu… prostě dokud ta situace sama o sobě není srozumitelná, tak do toho nejdeme. Není to žádné zkoušení na značkách, říkejme tomu spíš příprava.“

Jiří Macháček žil s myšlenkami na to, že ho náročná dvojrole čeká, téměř rok.
„Když jsme se s Vladimírem Michálkem dohodli, že do toho spolu půjdeme, řekl mi, že musím asi o patnáct kilo zhubnout… A poslal mne za svým trenérem Radkem Mirovským, skvělým klukem. Já jsem už v té době hledal způsob nějakého cvičení, protože se mi zdálo, že je těžší a těžší si zavázat boty a vyjít schody, tak jsem to přivítal. A tak i teď u cvičení zůstávám, je to takový dobrý ostrov jistoty,“ vzpomíná Jiří Macháček.