Narodila se 17. února 1931 v Praze. Tatínek živil rodinu coby poštovní úředník, ale ve volném čase chutě ochotničil. Dcera jeho vášeň zdědila a když to okolnosti (v podobě chápavé matky představené) umožnily, přešla z kvinty kutnohorského klášterního gymnázia na Státní konzervatoř, a z ní pak pokračovala na DAMU (1946-1950).
Svou divadelní kariéru začínala krátkým působním v Hradci Králové, ale už brzy přesídlila do hlavního města, konkrétně do Divadla Na Vinohradech, s nímž spojila podstatnou část této stránky svého pracovního života - devadesátá léta dokonce i jako ředitelka.
Na plátnech se začala objevovat už v padesátých letech, ale šťavnatější role si ji našly až v dekádě následující. Zahrála si třeba v dramatu Evalda Schorma Každý den odvahu, tragikomedii Antonína Kachlíka Já, truchlivý Bůh či třeba v dodnes nesmírně populárních Světácích Zdeňka Podskalského (který byl mnoho let i jejím životním partnerem).
V letech sedmdesátých jí z politických důvodů pšenka před kamerou příliš nekvetla - za celou tuto dekádu jí nebylo dopřáno více než deset filmů (a to ještě nešlo o nikterak zajímavé party). S pozvolným uvolňováním normalizačního svěráku se ale naštěstí situace zlepšovala a například ve třiaosmdesátém natočila snímků sedm (a to nepočítáme práci televizní), včetně populární lidové komedie Slunce, seno, jahody a jednoho ze svých nejlepších kousků, páně Kachyňových Sestřiček. Se zmíněným režisérem - a se svou dlouholetou dobrou přítelkyní Jiřinou Bohdalovou - pak v devadesátém pátém přivedla na svět další ze svých mimořádných titulů, psychologické drama Fany. V té době už se ovšem věnovala především televizi, která pro ni měla uplatnění v řadě seriálů i filmů (za všechny jmenujme bravurní Zámek v Čechách).
Poslední kapitoly jejího života byly lemovány přebíráním řady cen a uznání včetně Thálie za celoživotní mistrovství v činohře, prezidentskou Medailí za zásluhy či přizváním do Dvoraný slávy TýTý. Zároveň ale Jirásková nepodřimovala na vavřínech a navzdory stále intenzivnějším zdravotním problémům se pokoušela hrát tak často, jak jí jen síly stačily. V rozhovoru, který poskytla Lidovým novinám krátce před svými osmdesátinami, prohlásila, že jako dárek k jubileu by si přála zdravotní stav, který by jí umožnil pracovat. To se jí, bohužel, splnilo jen v míře omezení. Ještě jsme ji ale mohli vidět v loňských Vráskách z lásky... a teď máme o důvod víc těšit se na duben, kdy kinosály prosvítí definitivní tečka za hereckým životem téhle dámy, komedie Jiřího Menzela Sukničkáři (z jejího natáčení je i fotografie v úvodu článku).
