71%
Pianistka
- Drama
- Hudební
To je neuvěřitelné! Ta nádherná kytice květin je opravdu pro mě?
Ano, pro nejmilejší ze všech velkých francouzských hvězd.
Vy jste sladký, opravdu sladký! Musím se vám přiznat, že je to vůbec poprvé, co jsem dostala od novináře květiny. Nemohu tomu ani uvěřit. Opravdu jsou pro mě?
Pochopitelně. Přiznám se, že teď jsem spíš překvapený já. Český novinář je první, kdo dal francouzské hvězdě květiny? Kam se poděla francouzská galantnost?
Nevěřte všemu, co se říká.
Co si dáte?
Pivo. Plzeňské.
Tady mají bohužel jenom Budvar.
Co to je?
Také tradiční české pivo, asi druhé nejslavnější po plzeňském.
Tak sem s ním.
Kouřila jednu gittanku za druhou, gestikulovala, smála se, chytala mě za ruku a povídala si se mnou jako s nejlepším kamarádem. Mluvila otevřeně o svých nevěrách, o situaci ve francouzském filmu, letitém přátelství italských a francouzských filmařů, které zničila pravidla Evropské unie, věhlasných režisérech, krásných kolegyních i jejích vlastních snech.
Byl kromě režiséra Clauda Lelouche ještě někdo, kdo vás dokázal výrazně herecky ovlivnit a vtěsnat do svých představ?
Philippe de Broca. Natočili jsme spolu čtyři nebo pět filmů a všemi jsem se doslova prochechtala. Vždycky říkal "Rychleji, rychleji" nebo naopak "Nudím se" a my se před ním předváděli a dováděli jako malé děti, aniž bychom pořádně věděli, co hrajeme. Ale na plátně to vždycky fungovalo. S ním se neztrácel čas a neplýtvalo energií. Žádné zdlouhavé zasvěcování a žádné zdlouhavé zkoušky. Všechno velmi rychle odsýpalo.
Máte podobně silný vztah i k některým konkrétním filmům?
Ne, na tohle se mě prosím, neptejte. To je, jako kdybyste se mě ptal, kdo byl mojí největší láskou. Samozřejmě, že určitého výlučného postavení se u mě těší Renato Salvatori, který byl téměř dvacet let mým manželem, ale co si budeme povídat - i tak měl spoustu bokovek. A ostatně já taky! (smích)
Když jsme museli končit a já se přiznal, že jsem ani zdaleka nevyčerpal všechny svoje otázky, nabádala mě, ať jí určitě zavolám, že ten rozhovor ráda dokončí. Víc obtěžovat jsem ji ale už netroufl. O to víc mě potěšilo, když mi těsně před koncem festivalu poslala svoji fotografii s osobním věnováním. Teprve v tom okamžiku jsem uvěřil větě, kterou se se mnou loučila: "Víte, že jsem vám řekla věci, které jsem nikdy nikomu neřekla?"
Počátek 80. let přinesl ve vašem osobním i profesionálním životě velké změny. Jak se na ta léta díváte dnes?
Vždyť se nic tak dramatického nestalo. Pořád jsem točila spoustu filmů a hrála hodně divadlo.
Takže jste ve své kariéře neprožila žádnou vážnější krizi?
Nic, co by se bezprostředně dotýkalo mé osoby. Prostě v určitý moment se francouzská kinematografie dostala do fáze, kdy měla jen určité role. Buď pro mladé, nebo pro Simone Signoretovou. Já jsem se ocitla někde mezi, nebyla jsem dost mladá pro první typ rolí, ani dost stará pro druhý typ rolí. To je možná určitý prázdnější moment mojí kariéry, nicméně i tehdy jsem točila.
Jeden slavný herec kdysi řekl, že největší neštěstí je nepotkat se se svou vysněnou rolí. Měla jste vy nějakou vysněnou Julii, se kterou jste se nepotkala?
Máte pravdu, s tímhle se setkávám prakticky pořád: "Já bych tak rád hrál tohle a tohle..." Na to mám velmi jednoduchou odpověď: "Hraj, co je, a buď za to vděčný!" Nejsem režisérka, abych mohla nějak aktivně ovlivňovat svoji kariéru. Jsem herečka a jako taková jsem prostě odkázána na rozhodnutí jiných, proto jsem každou nabídku k práci brala jako žádost o ruku - tedy naprosto vážně. A vždycky jsem do toho šla naplno. V tom je totiž veškeré kouzlo, krása, štěstí a možná i smůla naší práce. To odevzdání se a ta naděje, že se poctivost zúročí.
V posledních letech o Annii Girardotové nepřicházely z Francie příliš povzbudivé zprávy. Bojovala s chorobou, nad kterou zvítězit nemohla. Zemřela dnes, poslední únorový den roku 2011.
