Slunce, seno, jahody slaví 40 let. Komunisté chtěli film zakázat, Troška musel dělat kompromisy

Na natáčení v létě roku 1983 Troška vzpomíná jen v dobrém, vždyť tehdy se k sobě lidé chovali o tolik slušněji a v Hošticích, kde se pomyslně zastavil čas, se k charakterním profesionálním hercům přidali lokální neherci nebo, tak jako v případě Broňka Černého alias Venci Konopníka, zvědavci přijíždějící omrknout konkurz. Pohodu jihočeského léta, již občas narušují manželské výlevy u Škopků či debaty nad efektivní metodou dojení krav v místním družstvu, film s vydatnou příměsí nostalgie skvěle odráží dodnes.

Lidé se ostatně každoročně do Hoštic sjíždí a nasávají atmosféru, která byla tak opojná i pro mladého studenta Šimona Pláničku v podání Pavla Kikinčuka. Debutující herec, dnes známý také rolí neurotického pokladníka a gamblera v seriálu Okresní přebor, letos na sjezdu fanoušků přiznal, že by ho nikdy nenapadlo, jaký úspěch může podobně koncipovanou taškařici doprovázet. V témže roce, kdy Italové podlehli kouzelné komedii s puncem horko těžko prolamované vesnické izolace Nástrahy velkoměsta, Troška odpověděl lidovou sondou do životů tak naturalistických, že jeho maminka prý po přečtení scénáře spráskla ruce. „Tohle všechno jsi o nás prozrazovat neměl.“

Hlavní dějovou linii o Pláničkovi, jenž v JZD testuje své pokrokové dojící metody, ověšují doplňkové vztahové příběhy a situační skeče, které často udeří s autentickou životní nahodilostí. Vedení Československých drah svého času údajně protestovalo kvůli scéně, kdy pasažéři musí zabránit převrácení přesednutím na jednu stranu vagónu, ale právě takový moment je pro rozverné hoštické prostředí charakteristický.

Troškovi ostatně nešlo o představení katalogové socialistické dědiny, kvůli čemuž měl u ústředního filmového výboru co vysvětlovat. Svůj přístup, který se ukázal být tak divácky vstřícným a vícegeneračním, si mladý režisér hájil. A narazil jen částečně, i když vystřižení devíti minut materiálu a konečná úprava na 83minutovou stopáž jej sžírají dodnes. „To si nedovedete představit, co to bylo za hrůzu. Ti do mě šili, řekli mi, že to je vulgární film, že jsem urazil socialistický dnešek a socialistickou vesnici a že by měl být zakázán,“ ulevil si letos pro Novinky.cz. Chuť si tak vlastně spravil až následnými dvěma díly Slunce, seno a pár facek a Erotika, s nimiž se přibližoval porevolučním společenským náladám.

Jahody, jež Troška natáčel týž rok jako svůj druhý raný celovečerák Bota jménem Melichar, si ale stále můžeme vychutnávat pro záplavu krásných lokálních postaviček a smršť kultovních hlášek, které shromážděný (ne)herecký kolektiv pronášel s jistotou vlastní pravým hoštickým rodákům. Vyčnívá Helena Růžičková jako rázná Škopková, která svému okolí včetně dcery Blaženy (Veronika Kánská) nalajnuje život a s flegmatickým manželem v podání Stanislava Třísky, odevzdaným živitelem v trenkách, tílku a s lahváčem, utváří vesnický svazek až příliš reálný na to, aby si po letech někdo troufnul kritizovat jakékoli manželské stereotypy. „Já nechrápu, já přemýšlím!“

Ve sféře tuzemského kulturního dědictví, stále nesmírně populárního i na Slovensku, film možná navždy zůstane jaksi nadčasovým. Jeho pověst jistě souvisí s rolí pamětníků, kteří tu nebudou věčně, ale tahle letní klasika dostupná na Netflixu či na Voyo obstála ve zkoušce časem mimo jiné proto, že ji prostě nejde s ničím jiným srovnávat. Chystáte se ji poprvé zhlédnout a máte hodnotící parametry klasických hollywoodských komedií? Zapomeňte – stejně jako Italové vykřesali svůj vlastní subžánr filmy o Fantozzim či trháky se Spencerem a Hillem, Troška vykoval specifickou českou památku, komentář doby stejně jako vesnické vztahové nátury, tímhle příběhem zakořeněným v epizodičtějších tradicích naší kinematografie.

A lidé se to rychle naučili docenit. I díky moc pěkné a často citované hudbě Karla Vágnera, dodané až po „premiéře na tajňačku“, si publikum dlouhodobě klestilo cestu například do pražského kina U Hradeb, kde se Jahody nepřetržitě promítaly půl roku a přišly na ně celkem přes tři miliony lidí. Jen pro porovnání – nesmírně úspěšnou pohádku Anděl Páně 2 vidělo roku 2016 „jen“ 1,2 miliony diváků. Jak sám Troška potvrdil v rozhovoru pro Deník.cz roku 2022, jeho zásadní film si už dávno žije vlastním životem a netřeba se obávat, že hoštické patálie bedlivě pozorované místními drbnami (taktéž neherečky, které se mohly přetrhnout za denní sazbu o třetinové výši tehdejšího důchodu) v budoucnu zmizí z české kulturní mapy. Byla by to, předsedo, přece jen škoda.

Koukněte se na žebříček nejlepších českých komedií podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Novinky.cz, Deník.cz