Eva Zaoralová se narodila 28. listopadu 1932 v Praze. Její vztah k filmu se začal vytvářet již během studií francouzštiny a italštiny na vysoké škole. Prostřednictvím svého partnera Ivo Hepnera, který studoval na FAMU, měla možnost seznámit se s italskými neorealistickými filmy, které se promítaly v rámci filmových studií. Mezi své nejsilnější zážitky uvádí setkání s filmem Federica Felliniho Silnice, pod jehož dojmem dokonce napsala dopis samotnému režisérovi, který jí záhy odpověděl a byl jejím vyznáním velmi potěšen. Jako překladatelka se začala věnovat filmu profesně, překládala italské a francouzské filmy přicházející do tehdy vznikající sítě tzv. filmových klubů. Když v roce 1965 navštívil tehdejší Československo režisér Michelangelo Antonioni, stála mu po boku také jako tlumočnice. V té době již spolupracovala s časopisem Film a doba, do kterého překládala různé filmové statě (např. Umberta Eca či Pier Paola Pasoliniho) a psala glosy z festivalů, kterých se účastnila řada tehdy oceňovaných českých a slovenských filmařů. Ve spolupráci s Filmem a dobou pokračovala i v nelehkých normalizačních letech jako redaktorka a po revoluci krátce i jako šéfredaktorka. Mimo to se dále věnovala i překladům beletrie (např. román Dina Buzzatiho Tatarská poušť), a titulům nezřídka souvisejícím s filmem, z nichž za všechny jmenujme Felliniho paměti Dělat film či Antonioniho sbírku filmových povídek vydanou pod názvem Kuželník u Tibery.
Když se v roce 1994 ujala funkce umělecké ředitelky Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, který po revoluci hledal své místo v nově přepsané geopolitické mapě Evropy, nikdo netušil, že se jí spolu s organizačním týmem podaří vybudovat nejenom nejvýznamnější domácí filmový festival, ale skutečnou mezinárodní filmovou instituci, která zaujímá své specifické místo ve střední a východní Evropě a snese srovnání s prestižními festivaly, jaké se konají v Cannes či v Berlíně.
Eva Zaoralová je členkou prezidia ČFTA, České filmové a televizní akademie.