Šílené Americké psycho se vrátí. Vážně potřebujeme novou verzi ikonické krvavé satiry?

S informací přišel exkluzivně internetový blog The InSneider hollywoodského novináře a kritika Jeffreyho Sneidera, jenž rád v kuloárech sonduje podobné střípky. Zjistil, že studio Lionsgate chystá jednak remake klasiky Davida Cronenberga Mrtvá zóna (Dead Zone), a pak právě památný snímek režisérky Mary Harron, který vzbudil po své premiéře značné kontroverze a dodnes se široká ani odborná veřejnost neshodla, jestli jde o campový masterpiece, nebo vyšinutou blbinu.

Přesto si snímek s Christianem Balem během let vysloužil respekt. Když ne jako film, jehož vysoká kvalita je nezpochybnitelná, tak jako dílo, které dokonale vystihlo svůj zeitgeist. Americké psycho přežilo i díky bezpočtu memů, jež zplodilo. Scéna, v níž se vyprázdnění byznysmeni přetahují o to, kdo má nejlepší vizitku, je rozhodně nesmrtelná. Postupem let se však začal víc doceňovat komentář hyperkapitalismu. Bez přehánění se jedná o dílo, které předběhlo čas – kdyby si premiéru odbylo dnes, nikdo by na něj nepomýšlel jako na brakový horor a vynášeli bychom ho rovnou do nebes.

To se snad na jednu stranu jeví jako argument pro existenci remaku. Ano, v době premiéry jsme Americké psycho tak úplně nedocenili. Ten úspěch, který snímek měl, zažil jako žánrový film a jeho výpovědní hodnota většině publika unikla. Dnes můžeme tento příběh doformulovat, vyšperkovat a předložit publiku, které ho po filmech Emerald Fennell, Hře na oliheň či Parazitovi rozhodně bude schopno dekódovat.

Na druhou stranu ale právě to značí, že nové Americké psycho nepotřebujeme. Mnozí z jeho nástupců formulovali stejné teze lépe a sofistikovaněji. Činili tak ale v době, kdy se stalo samozřejmým je pronášet i díky cestě, kterou vyšlapala Harron podle předlohy Breta Eastona Ellise. Původní Americké psycho bude navždy zapsáno v historii jako možná ne dokonalá, ale zásadní filmová extravaganza, která svou satiru přinesla v době, kdy to ještě nebylo samozřejmé a vyhlížené. Přelom století se soustředil na zpodobnění obecnějšího a romantičtějšího kontrakulturního boje jedince proti systému, jak připomínají Klub rváčů či Matrix. Americké psycho nabízí chladnější, vykalkulovanou a méně emocionálně uspokojivou pitvu mozku člověka, jenž se už v systému zcela rozpustil a nemá žádnou naději.

Patricka Batemana rozkládají zevnitř protiklady a absurdity jeho světa, takže se proměňuje v násilné monstrum. Jeho zkrat ale není uspokojivou osobní revoltou jako ve Volném pádu, na to už je u něj pozdě. Jde jen o čistý akt impotentního destruktivního a sebedestruktivního násilí ve světě, v němž likvidace jedinců nehraje žádnou roli. Nakonec zjistíme, že je vlastně úplně jedno, jestli se v Batemanově bytu odehrála série sadistických vražd, nebo se mu to jen zdálo – vyjde to nastejno, svět to nezajímá. Jde o příběh, který se záměrně vyhýbá pocitu uspokojení z toho, že jsme sledovali člověka, který se utrhl z řetězu a dal očistný průchod své agresi, kteroužto roli podobné náměty většinou hrají. Mnozí Americkému psychu proto vytýkali, že se jedná o plejádu samoúčelného násilí, které k ničemu nevede, ale právě to se nakonec ukazuje být jádrem chytrého komentáře vyprázdněného života v zajetí komerce a kapitalismu.

Film se oficiálně dočkal dvojky. Tedy jak se to vezme. Relativní komerční úspěch (30 milionů z kin a hit v půjčovnách) vedl k potřebě nášupu, který ale nikdo nechtěl ukuchtit v dostatečné rychlosti. Již prakticky dokončený a zcela nesouvisející film se začínající Milou Kunis se tedy mírně upravil tak, aby se dal prodat jako pokračování Baleova filmu. Reakce byly tak negativní, že zabrzdily šanci na vznik skutečného pokračování. Dnes už je ale z jedničky kultovní klasika a toho bohdá nebude, aby Hollywood s novými nápady přicházel. Zdá se však pravděpodobné, že i kdyby byl remake kompetentnějším filmem, nikdy nebude stejně fascinující a důležitý.

Pokud chcete vytáhnout v hospodě zajímavost: Nenápadný vtip scény s vizitkami v Americkém psychu spočívá i v tom, že každá z nich obsahuje nějakou typografickou nebo pravopisnou chybu a jejich majitelé o nich při jejich popisování řeknou pokaždé něco, co není pravda. Nejvíc si toho jde všimnout ve chvíli, kdy se Bateman rozplývá nad vodoznakem karty, jež žádný vodoznak neobsahuje. Jedná se o metaforu toho, že sledujeme prázdné a povrchní osoby, které vkládají veškerou energii do sebeprezentace, ale svou hodnotu nemají čím podložit.

Podívejte se také na žebříček nejočekávanějších filmů tohoto roku.

Zdroj: The InSneider