Pianista se vrací do kin. Polanskiho svědectví o holocaustu jde proti zvykům Hollywoodu

S tím oddělováním tvůrce od díla to však nebude tak jednoduché. Málokterý film je totiž pro Polanskiho tak osobní jako právě Pianista. Přestože jde o adaptaci autobiografické knihy Władysława Szpilmana z roku 1946 a oscarový scénář napsal Ronald Harwood (později oceňovaný i za srdceryvné drama Skafandr a motýl), téma holocaustu se hluboce dotýká i samotného Polanskiho.

Jeho matka totiž zemřela v Osvětimi a on sám se pod falešnou identitou ukrýval u pěstounských rodin. Ještě předtím zažil i odsun do krakovského ghetta. Částečně jej tedy potkal podobný osud jako jeho hrdinu Szpilmana a nelze pochybovat o tom, že na výsledném filmu se pozitivně projevuje i režisérova osobní zkušenost se situacemi, které si naštěstí téměř nikdo z nás nedovede představit.

Hlavní postavu filmu, talentovaného klavíristu Władka (uhrančivý Adrien Brody ve své nejlepší roli), zpočátku vidíme při nahrávání ve varšavském rozhlase. Bezstarostný mladík je ponořen do hudby a politika jej nezajímá. V první zářijový den roku 1939 si snad ani neuvědomuje, že začíná válka a že se život celé jeho rodiny od základů změní – a to zásadně k horšímu.

Ještě v tuto chvíli si nikdo nepřipouští, k jakým katastrofám je nakročeno. Władek začíná románek s Dorotou (Emilia Fox), jednou ze svých obdivovatelek. „Nemůže to trvat dlouho. Je to až moc absurdní,“ komentují postupné zpřísňování protižidovských nařízení. Stejně tak ani nikdo další si nechce a nedokáže připustit, jak daleko jsou nacisté schopni zajít. Z dnešního pohledu jde o tragickou neprozřetelnost, ovšem bez této historické zkušenosti by jen málokoho z nás napadlo, jaká zvěrstva se ve 20. století mohou stát.

Polanski nám nabízí děsivé výjevy, jež společně s šokovaným Władkem musíme sledovat. Němečtí vojáci na ulici organizující „židovskou tančírnu“ a nutící obyvatele ghetta k ponižujícímu tanci; starý vozíčkář je vyhozen z okna, protože nemůže povstat od stolu a náležitě tak pozdravit nacistického důstojníka; každodenní chudoba dosahuje té míry, že jiný stařec hladově polyká polévku rozlitou na špinavý chodník. Polanski v těchto hrůzostrašných momentech balancuje na hraně exploatace, jeho snaha vystihnout dehumanizaci židovských obyvatel ze strany německých utlačovatelů však předává publiku dostatečně silnou zprávu: tohle se dělo, na tohle je třeba upozornit a nesmíme na to zapomenout.

První bezmála hodinu z dvouapůlhodinového snímku sledujeme Władka v obklopení jeho nejbližších, tedy rodičů a tří sourozenců. Občasné časové zakotvení dává představu, v jak nejistých a krok po kroku se zhoršujících podmínkách musely židovské rodiny přežívat. Rok po začátku války se Władek a jeho příbuzní stěhují do ghetta, o rok a půl později se přesouvají do pracovního tábora, odkud je čeká transport vstříc smrti. Pouze Władek zcela náhodně unikne tragickému osudu, jinak ale žádný člen Szpilmanovy rodiny válku nepřežil.

Po oddělení od rodiny se tempo snímku citelně zpomalí, Władkova snaha přežít už pak není tak šokující či vtahující. Polanski spíše až s procedurální důsledností vykresluje neustálou snahu nezáměrného hrdiny na sebe neupozorňovat, adekvátně pracovat a doufat, že se jej některý z důstojníků nerozhodne zastřelit jen tak pro zábavu. I navzdory tomu je fascinující, že se Szpilman dokázal alespoň částečně podílet na měsíc trvajícím povstání ve varšavském ghettu na jaře roku 1943, které sice skončilo neúspěchem, ale ostrakizovanému etniku vlilo do žil aspoň špetku naděje.

Tou dobou Władek žil jenom jako. Díky odboji se ukrýval v neobydlených bytech a aby na sebe neupozornil, hru na milovaný klavír mohl jen předstírat. Stejně tak i Doroty, s níž by za jiného dějinného vývoje mohl vytvořit spokojený svazek, se musel vzdát a mocenská dynamika jejich vztahu se zásadně proměnila. Těmito nuancemi Polanski poutavě zachycuje, že tragika osudu Szpilmana a celého židovského národa nespočívá „jen“ (domyslete si největší možné uvozovky) v přímých obětech holocaustu, ale i ve ztrátě sebevědomí, osobní důstojnosti a do jisté míry snad i lidskosti. To vše bylo třeba po válce opět složitě budovat.

Během roku 1944 už je ve filmu čím dál jasnější, že Němci v dlouhodobém horizontu svůj boj prohrají. I proto za sebou zanechávají spálenou zem a Władkova každodennost se mění v čirý survival. Nejde už tolik o to, aby na sebe neupozorňoval, spíše se musí snažit vyhnout zbloudilým střelám a výbuchům – a věřit v něco tak nepředvídatelného jako prosté štěstí. Výjevy nelidského chování wehrmachtu však přetrvávají, v tomto ohledu Polanskiho snímek slouží jako hodnotově bytelné svědectví o tehdejších hrůzách. Navíc svědectví, které navzdory americké koprodukci zůstává ukotveno v přece jen syrovějším evropském přístupu k filmu.

Spousta vedlejších linek se tedy neuzavře, nedočká se katarzního završení. Postavy přicházejí do příběhu a zase z něj vystupují bez fanfár. Když se Władka jedna postarší žena ve varšavském ghettu už podruhé zeptá na svého zmizelého manžela, jsme zvyklí na to, že se o něm později něco zásadního dozvíme. Tyto Hollywoodem ustálené konvence zde však neplatí a publiku nezbývá, než se s nemalou neuspokojivostí vyprávění smířit. Rozhodně tu totiž nejde o náš dobrý pocit ze silného příběhu, nýbrž o Polanskiho snahu převyprávět hrůzy válečného období co nejblíže tomu, jak je Szpilman nejspíše prožíval.

Tuto jinakost a především sílu zdrojového materiálu nakonec ocenila i oscarová Akademie soškami pro Brodyho, Harwooda i Polanskiho, v dalších čtyřech nominacích (včetně té pro nejlepší film) dílo neuspělo. Už předtím si Polanski odvezl z festivalu v Cannes Zlatou palmu a když BBC v roce 2016 vytvořila seznam stovky nejlepších snímků nového milénia, snímek se umístil na pěkném 90. místě. A jeho působivost s časem neklesá. Postupné chřadnutí Brodyho v hlavní roli i časem stále hojnější výjevy na válkou zdevastovanou Varšavu v desaturovaných barvách jsou pořád pohlcující a velké plátno si bezesporu zaslouží.

Pianistu lze od 8. února vidět ve vybraných kinech, případně si jej můžete v o poznání méně vtahujícím kontextu pustit i na Netflixu. Podívejte se i na náš žebříček nejlepších válečných filmů, kde Pianistu najdete hodně vysoko.

Zdroje: BBC, Wikipedia