Nejkrásnější vlk aneb Kdopak by se hádanky bál

Zatímco Česká televize 1. ledna 2010 sází na rodinný snímek režisérky Marii Procházkové Kdopak by se vlka bál, nováckým esem by měla být pohádka Nejkrásnější hádanka hitmakera Zdeňka Trošky. Oba filmy mají v tuto chvíli na našich stránkách víceméně stejné hodnocení (pokud to chcete změnit, je to jen a jen na vás), přesto se dá očekávat, že díky agresivnější sebepropagaci Novy a jménu Zdeňka Trošky nejspíš u diváků na celé čáře vyhraje Nejkrásnější hádanka. I když...

V jednom televizním pořadu pro děti se kdysi zpívalo: "Pojďte s námi za pohádkou, projdeme se pamětí, naše staré kamarády nehodíme do smetí..." Přesně tenhle popěvěk by se hodil i na šestou filmovou pohádku Zdeňka Trošky, čímž mimochodem tento tvůrce vyrovnává v daném žánru rekord svého kolegy Václava Vorlíčka.

Česká pohádková klenotnice začíná být povážlivě vybrakovaná. To nejlepší z tvorby s efekty kouzlícího Karla Jaromíra Erbena, dějově přesyceného a dramaticky nepříliš šťastně stavěného, leč malebného Jana Drdy, empatické a vtipné Boženy Němcové a moudrého Jana Wericha, bystrého v pozorování i úsudku, filmaři už vytěžili. (Zbývá víceméně jen Dlouhý, Široký a Bystrozraký, na které mají spadeno scenárista Marek Epstein a režisér Jiří Strach.) Není divu. Pohádka je u českých diváků v mimořádně oblibě, nesrovnatelné s jakoukoliv jinou evropskou zemí, takže po více než padesáti celovečerních kouscích už přestává být kde brát. Zdeněk Troška spojil dvě Drdovy pohádky O Matějovi a Majdalence a Jak princezna hádala, až prohádala do jednoho filmu, což lze stejně obdivovat jako kritizovat. Učinil tak sice umně a v duchu Drdovy poetiky, ale v příběhu nabitém akcí a neustálými zvraty jaksi nezůstalo místo pro nějaký přesah, silnější atmosféru a opravdu moderní nápad: Chudí jsou hodní, bohatí zlí, dobro čiré, zlo nepoučitelné, happy end zřejmý a závěrečná veselice budovatelsky radostná. Fajn, ale už jsme to viděli bezpočtukrát.

A viděli jsme i předchozí Troškovy drdovské adaptace - pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci a Z pekla štěstí. První hravou, příjemně stylizovanou, postavenou na neokoukaných tvářích, druhou překostýmovanou, protivně upištěnou a často obsazenou spíš celebritami a kamarády než opravdu dobrými herci. Nejkrásnější hádanka stojí někde uprostřed. Má vskutku velkorysou výpravu, kterou jí kupříkladu Anděl Páně může jen tiše závidět, ale také poněkud hlučný chór dvorních dam a vůbec celkově nevyrovnané herecké obsazení. Jan Dolanský je bezpochyby výborný herec, který pořád vypadá jako klučina, ale věkově i mentálně je mnohem dál, než mladí roztoužení chasníci bývají, Ladislav Potměšil trochu tápe, jakéhože krále to má vlastně hrát, a občas si vypomůže grifem majora Maisnera, Taťjana Medvecká se na malém prostoru prezentuje jako velká herečka, Veronika Kubařová šťastně uniká tenatům unylých princezen, zatímco Táňa Krchovová nabízí jen sympatickou kyprost slovanské dívky. Nefunguje ani chemie mezi oběma kumpány ve službách dobra: Dolanský a Miroslav Hrabě jsou až příliš z jiného těsta, než abychom jim mohli věřit samozřejmost, s jakou se jejich hrdinové spojí.

Bráno kolem a kolem. Nejkrásnější hádanka je příjemná pohádka, který ani nepopudí, ani neohromí. Představuje milou vzpomínku pro všechny pamětníky Pyšné princezny a Strakonického dudáka a lehké zívnutí pro všechny hračičky, kteří hýkali radostí nad božsky (ne)korektním Andělem Páně.

Pohádku pro děti, nebo horor pro dospělé? Jedno i druhé servíruje Maria Procházková v unikátním filmovém kondicionéru 2v1, který je opravdu vhodný pro celou rodinu. Pokud bychom druhý celovečerní film scenáristky a režisérky Marii Procházkové chtěli na pomyslném pitevním stole porcovat, rozpadl by se nám nejspíš sám od sebe na tři části. První je, nebál bych se říct, skvostná! Procházková velmi šikovně spojuje dva zdánlivě nesourodé žánry do jednoho filmu - poetický film pro děti s psychologickým dramatem pro dospělé. Klíčem k tomu je pohled na stejný problém optikou dvou emočně i rozumově zcela jinak vybavených stran. Zatímco maminka si myslí, že Terezka si problémů, které ji trápí, nemá šanci všimnout, opak je pravdou. Protože ale Terezka nemá dost životních zkušeností, vše si vysvětluje po svém. A nedorozumění jsou rázem na světě, přičemž další půvab a rozměr dodává snímku právě konfrontace obou způsobů vnímání.

Bohužel, po víc než slibné první třetině filmu, následuje druhá fáze, jež by se dala nazvat mechanickým viděním již viděného. Film tak místo očekávané a s chutí vyhlížené gradace začíná stagnovat. Vyložený pád pak přichází s třetí částí, v níž logiku nahrazuje autorská svévole dovést vyprávění stůj co stůj k happy endu. Finále je rozvleklé, krkolomné, byť zdánlivě akční.

Jestli lze snímku Kdopak by se vlka bál (anglický název zní ještě rafinovaněji - Who´s afraid of Wolf!) přičíst k dobru ještě nějaký bod, pak je to bezpochyby výběr a vedení herců, těch nejmenších zejména! Dorotka Dědková a především Matouš Kratina v roli Šimona odkazují na tu nejlepší tradici českého dětského filmu, a kdyby i v následujících letech dostávali patřičné příležitosti, třeba by z nich mohly vyrůst hvězdy velikosti Žanety Fuchsové či Tomáše Holého.

Žánrově velice zajímavě rozkročený snímek Kdopak by se vlka bál představuje v kontextu české kinematografie bezpochyby pozoruhodný (a originální!) počin, který si mohou užít malí i velcí diváci. Ne snad že by se jedni o druhých dozvěděli něco víc, ale film je nenásilným způsobem přiměje přemýšlet o světě očima těch druhých, víc chápat jejich strachy, pochybnosti a nejistoty, prokazovat větší míru empatie, což je vždycky fajn.

I proto se můžete při hledání odpovědi na otázku, jestli o Nový rok Nova nebo Česká televize, rozhodovat podle toho, zda chcete něco osvědčeného a stokrát viděného, byť v naparáděném kabátku, nebo naopak něco provokativně originálního, co dokáže příjemně nabourat vaše stereotypy.