„Nejlepší Hřebejk od Pelíšků a Musíme si pomáhat,“ chválili mnozí. „Moralizování o morálce,“ namítali jiní a kromě jiného vyčítali autorům příliš velkou upovídanost. Ještě před projekcí přitom předstoupil před novináře scenárista Petr Jarchovský a prosil o nezatížený pohled, neboť s Janem Hřebejkem volili „změnu“ a vydali se „jiným směrem“. A je pravda, že jejich jubilejní desátý společný film je v mnoha ohledech zcela jiný, než všechny předchozí. Poprvé film bez přívlastku a rozhodně ne komedie, poprvé bez kameramana Jana Malíře, poprvé na digitální materiál, po deseti letech poprvé bez producenta Ondřeje Trojana a vůbec poprvé v dějinách české kinematografie o udavačství a spolupráci s StB v letech komunismu. Co naopak zůstalo – vysoká úroveň řemesla, hvězdné obsazení a tradičně silné rodinné scény u stolu.
Snímek vypráví příběh rodiny Joskových. Zatímco bývalý disident a dnes přední psychiatr Pavel (Martin Huba) má brzy dostat významnou cenu jako neochvějná morální autorita a televize o něm kvůli tomu točí dokument, jeho dcera Lucie (Lenka Vlasáková) se nachází ve velmi svízelné zdravotní i partnerské situaci. Manželství s televizním zvukařem Luďkem (Milan Mikulčík) prochází krizí, což nikdo taktně nekomentuje, tedy kromě věčně pozdvižených očí Lucčiny matky Jany (Daniela Kolářová). Nikdo nechce přilévat olej do ohně, neboť napětí mezi Luďkem a Pavlem je dlouhodobé a navzdory vší okázalé slušnosti do očí bijící. Situace se vyhrotí ve chvíli, kdy se objeví materiály, které zpochybní Pavlovu dosavadní bezúhonnost. Vnesou do problému světlo dva někdejší soupeři, nelítostný vyšetřovatel Státní bezpečnosti Kafka (Ladislav Chudík) a Janina dávná láska, sochař Bořek (Antonín Kratochvíl), který dnes žije ve Švédsku? Jaký kostlivec vlastně leží u Josků ve skříni a komu nejvíc ublíží?
„Myslíme si, že jsme natočili film, který stojí za to vidět,“ říká režisér Hřebejk. Sám si ale uvědomuje, že téma, kterému se věnují, na první pohled nezní příliš atraktivně. „Snad se ale divákům stane to, co potkalo jednoho jednadvacetiletého člena našeho štábu. Přiznal se nám, že když se na začátku dozvěděl, o čem film je, řekl si, že ho to nezajímá. Potom si ale přečetl scénář a chytlo ho to.“ Producent Tomáš Hoffman říká, že ohlasy na všech testovacích projekcích, které během finální střihu dělali, byly až nečekaně příznivé. „Proto není důvod myslet si, že by diváci v kinech měli mít jiný názor,“ míní.
A proč vůbec název Kawasakiho růže? Vedle filmového malíře Toshira Kawasakiho, který se proslavil právě malováním růží, má pro Jarchovského tento název ještě jeden, metaforický význam. „Přivedl mě na něj kdysi dávno Petr Šabach, když se mě zeptal, jestli vím, co je to origami.“ vzpomíná Jarchovský. „Na internetu jsem si zjistil, že jde o úžasné japonské skládanky z papíru a že vůbec nejtěžší je složit růži, tzv. Kawasakiho růži. Má tisíce plátků, tisíce ohybů a bývá nazývána démantem papíru. Moc se mi to líbilo. Náš film má taky spoustu plošek, které míří k nějakému středu, a když je všechny otrháte, zjistíte, že vám nezbylo vůbec nic.“
Kawasakiho růže má premiéru 21. prosince, ale jen ve třech kopiích. V plném počtu kopií do kin vtrhne až 7. ledna.