Skinamarink, nejděsivější horor generace YouTube, posouvá hranice znepokojivosti. Hrůzu čerpá z různých druhů strachu

Pokud vám název Skinamarink nic neříká, nemusíte se stydět. Hororový experiment, který natočil Kyle Edward Ball jako svůj celovečerní debut za 15 tisíc dolarů, se zatím dočkal premiéry pouze v zámoří. Vyhlédl si ho distributor IFC Midnight a nízkonákladový snímek vydělal za první týden v kinech přes milion dolarů. Již druhého února poputuje na stále oblíbenější streamovací platformu Shudder a dozajista o něm ještě uslyšíme. Jeho dosavadní cesta ke slávě, okolnosti vzniku a formální uchopení jsou totiž pozoruhodné a dílem také revoluční.

Minulý rok potvrdil, že budoucnost kinematografie nepatří pouze Marvelu a Jamesi Cameronovi, nýbrž také nezávislým hororům. Díla jako X, Barbar nebo Pearl si za nečitelné dějové hrátky vysloužila uznání a brutální Terrifier 2 vyklíčil v senzaci, když při rozpočtu kolem 250 tisíc dolarů vydělal už přes třináct milionů.

Tyto snímky spíše odkazovaly k přežitým trendům a určitým dílům minulosti. Skinamarink nabízí dle zahraničních ohlasů rafinovanější práci s napětím a plně zužitkovává folklorní příběhy, mytologii a dětské noční můry, s nimiž se uživatelky a uživatelé na internetu svěřují. Podivný název je odvozený od populární dětské písně Skinamarink. Režisér v rozhovoru pro Jezebel vysvětloval, že jej zvolil kvůli tomu, jak ve své sentimentalitě i nesmyslných frázích evokuje dětství.

Kanaďan Ball vyrůstal na sledování a studiu všemožných filmů, od enigmatického Stanleyho Kubricka až po bizarního Johna Waterse. Založil si vlastní YouTube kanál Bitesized Nightmares, kde zveřejňoval svá krátká, podomácku vyrobená videa. Inspiraci přitom čerpal z doporučení sledujících, kteří sdíleli svá největší traumata. V rozhovoru pro Playlist Podcast prozradil, že se zajímal o to, co lidi nejvíce děsí, ať už vědomě, či nevědomě.

Předchůdcem stominutového Skinamarinku byl půlhodinový horor Heck, v němž se uprostřed noci probudí malý chlapec, jenž marně čeká na příchod maminky. Nekonečná probdělá noc, z níž se ozývají či vizuálně zhmotňují strašidelné vjemy, se v Ballově díle proplétá s principem liminality, tedy nejednoznačnosti a dezorientace. Také Skinamarink následuje obdobné a velmi řídké dějové schéma, kdy se dvě děti proberou ze spánku a bloudí zdánlivě povědomými prostory svého domova, které se transformují do chladného, neúplného a neustále se měnícího koridoru.

Tento styl, který oživuje prchlivou a vizuálně nedokonalou formu snění, vychází z fotografického žánru známého jako The Backrooms. Ten se na internetu vyskytuje od roku 2019, kdy uživatele Redditu zaujal obrázek nažloutlého podzemního interiéru bez oken. Prostředí připomínalo chodbu či sklep, ale kvůli zmíněné nejednoznačnosti vyvolávalo nepříjemné a tísnivé pocity. Zbaví-li se svých obvyklých funkcí, i zcela obyčejné prostory mohou působit hrozivě. Například když se zdržíme do odpoledních hodin v jindy zalidněné škole, která bez studujících a jejich obvyklého halasu zeje znepokojivou prázdnotou.

Takový postup není úplně nový – už úvodní scéna zombie thrilleru 28 dní poté vytvořila napětí tím, že zcela vylidnila jindy rušné londýnské ulice. Backrooms ale zažehly vlastní subžánr a lidé vytváří labyrinty zahalené do monotematických barev, často osázené různými monstry či nejasnými siluetami. Kyle Edward Ball je díky úspěchu svého kanálu a Skinamarinku jeho čelním představitelem.

Skinamarink uspěl na loňském festivalu Fantasia Fest a v pirátských verzích pronikl na web, kde vyvolal značný rozruch. Příběh zasazuje po vzoru nostalgických retro hororů na předměstí 90. let a titulní dům zdobí povědomé kulisy jako CRT televizor, Lego kostky nebo dětský sluchátkový telefon. Povědomé věci se během dlouhé noci v nekonečném bludišti chodeb deformují. Ball snímá dětské postavy většinou staticky a zdálky, jako by i ony zůstaly odtržené od destabilizované reality.

Jane Schoenburn, režisérka podobně experimentálního snímku We’re All Going To The World’s Fair z roku 2021, ocenila Skinamarink v rozhovoru pro Variety: „Je to film, jenž plně vystihuje pocit hrůzy, který spousta mých vrstevníků cítila jako děti, když na internetu uprostřed noci četli děsivé příběhy nebo sledovali údajně prokletá videa.“

Podle webu Slashfilm snímek působí jako produkt kolektivního podvědomí, které se zhmotnilo online jako příklad toho, jak internet ovlivnil náhled a interpretaci světa. Mísí se v něm nostalgické zasazení s novým estetickým směrem, který může hodně ovlivnit další směřování hororu v nezávislé i mainstreamové tvorbě. Internet nám umožňuje přístup k jakýmkoli informacím, fake videím či subkulturám nejen ze současnosti, ale z celé zaznamenané historie. Ball ve svém debutu kombinuje různé kinematografické postupy od padesátých let po současnost a vytváří průsečík společných pocitů a obav.

Jeho přístup pochopitelně nesedne každému, což dokazuje dosavadní přijetí. Na divácké IMDb má Skinamarink rozporuplné hodnocení 5,4 z 10, od kritiků se těší větší, byť stále opatrné přízni. Rotten Tomatoes hlásí 71 % pozitivních z 83 recenzí. Obecně přísnější Metacritic pak ukazuje slušných 68 % na základě 21 recenzí.

Devítidílný seriál The Last of Us, jenž je dostupný na HBO Max, vychází ze slavné stejnojmenné videohry. Povyšuje žánr postapokalyptického zombie hororu z pouhé akční vyvražďovačky na psychologické drama. Obsazení ani celkové provedení nemohlo být lepší.