Leprechaun vraždí kvůli zlatu už třicet let. Jennifer Aniston na Skřítka nevzpomíná ráda, Warwick Davis ano

První film byl u nás uvedený s názvem Skřítek i v kinech, další už jsme mohli vidět nanejvýš na videokazetách, kde se jeho pojmenování většinou psalo v původní irské podobě jako leprechaun (leckdo to dodnes vyslovuje foneticky, takže to vypadá, že jde o vzdáleného příbuzného Igora Chauna).

Čtvrtý a nejspíš nejpovedenější díl Leprechaun 4: In Space u nás dokonce vyšel na DVD jako Vesmírná jednotka a na přebalu nebyl leprikón téměř vůbec vidět, jako by se distributoři za hlavního showmana filmu styděli.

Z leprikóna se přitom stal hororový pojem tak trochu samotným tvůrcům navzdory. První Skřítek ve skutečnosti není moc dobrý film. Dobové kritiky celkem výstižně psaly, že mu chybí pevnější koncept, jasný režijní styl a dobře vymezené cílové publikum. Není to ani dobrý „dětský horor“, jako byla Vrata do podsvětí, ani dobrá hororová crazy komedie jako Klauni zabijáci z vnějšího vesmíru, a už vůbec ne dobrý vážný horor. Spíš jde o totální splácaninu, kde se všechny postavy včetně samotného zabijáka většinu času motají od ničeho k ničemu.

Leprikón zároveň patří k nejupovídanějším, nejvíce předvádivým a nejméně efektivním nadpřirozeným vrahům hororové historie – jeho postava postrádá jakékoli tajemno nebo pocit ohrožení publika. Většinou nakráčí nebo vskočí doprostřed scény, pronese nějakou průpovídku nebo předvede komické číslo (hopsání na skákací tyči, jízda na invalidním vozíku, schovávání se v různých policích ve skříni), v lepším případě u toho někoho zabije a pak zase zmizí. Podle všeho má ohromné kouzelné schopnosti, ale není úplně jasné jaké, takže někdy máme pocit, že by mohl všechny hrdiny okamžitě hravě zabít, a nechápeme, proč to neudělá.

Samozřejmě, uplatňovat logiku na ujeté hororové komedie znamená připravit se o spoustu zábavy, ale v případě Skřítka se ke všem těmhle nedotaženostem navíc přičítá i to, že film vlastně není nijak zvlášť vtipný. Tedy, je v něm pár míst, která jsou hodně zábavná – třeba když se hrdinové dozví, že leprikóna oslabuje čtyřlístek, a tak se ho snaží najít na palouku před svým domem.

Ale je v něm také dost scén, kde komika drhne, ať už kvůli špatně napsaným hláškám, nebo nešikovně natočeným gagům. Leprikón má sice jisté charisma, ale tvůrci filmu ho evidentně sami nedokážou příliš kontrolovat. Představitel titulní role Warwick Davis o filmu prohlásil: „Navrhoval bych, aby si lidi sedli s plechovkou piva, mozek nechali v lednici a podívali se na ten film. Nepotřebujete o něm přemýšlet, potřebujete si ho jen užít.“ Problém se Skřítkem je ale v tom, že není potrhlý dost důsledně na to, abychom si ho užili stejným způsobem jako třeba zmíněné Klauny zabijáky.

Než se začneme ptát, jak proboha vznikl šílený nápad vzít postavičku z irských pohádek, která schovává zlato na konci duhy a má strach ze čtyřlístků, a udělat z ní hororového záporáka, je potřeba si uvědomit, kdy film vznikl. Skřítek je produktem raných devadesátek, kdy ještě jakžtakž dojížděla vlna vyvražďovaček, kterou v sedmdesátých letech nastartovaly filmy jako Black Christmas nebo Halloween a v osmdesátkách ji přiživila Noční můra v Elm Street. Její záporák Freddie Krueger definitivně stvrdil pojetí nadpřirozeného sériového vraha jako showmana, který svými surreálnými, vynalézavými mordy baví nejen sám sebe, ale i publikum.

Ve Freddieho stopách pak na konci osmdesátek a v první půlce devadesátek, než žánr dostal nový impuls díky Vřískotu, kráčela řada hodně výstředních filmových zabijáků. Ve filmu Shocker se vraždící šílenec po smrti na elektrickém křesle stává démonem elektřiny. Dětská hra zase představila vraždící panenku posedlou duchem mrtvého zabijáka. Z filmů kolem roku 1993 už je znát, že se tvůrci snažili ohýbat žánr, co to šlo – a většinou to docela bolelo.

Film Hellraiser III rebrandoval vládce pekelných cenobitů Pinheada z mysticko-sadomasochistické série Cliva Barkera pro nadpřirozenou vyvražďovačku a zabil tím většinu jeho charismatu, Pátek třináctého 9 chtěl napasovat Jasona Voorheese na model Terminátora a byl z toho nejzatracovanější díl celé série. Wes Craven se pokoušel o metapřístup ke Kruegerovi v Nové noční můře, a přestože výsledek nebyl tak hrozný, šlo o komerčně nejméně úspěšný film z celé řady. Ve stejné době v hororu sklízela popularitu nadsázka a černý humor, kterou divákům a divačkám až do domu přinášel televizní seriál Příběhy ze záhrobí.

V době, kdy Mark Jones Skřítka vymýšlel a točil, žádný z těchto filmů ještě neexistoval. Podle jeho slov ho inspirovaly spíš filmy o „malých monstrech“ jako Gremlins, Critters nebo Ghoulies. Skřítek ale rozhodně patřil k dobovým filmům, které oživovaly princip vyvražďovaček vyloženě absurdními nápady. Tahle vlna začínající někde u zmíněné Dětské hry kulminovala zhruba v půlce devadesátek, kdy ve videopůjčovnách bylo možné narazit na vraždícího zmrzlináře (Ice Cream Man), sněhuláka (Jack Frost: Sněhový zabiják) nebo třeba zubaře (Dentista). I v téhle konkurenci se ale Skřítek dodneška pravidelně objevuje na čelních místech žebříčků nejuhozenějších hororových záporáků.

Jeho tvůrce Mark Jones měl k podobnému úletu dobré předpoklady. Od sedmdesátých let pracoval jako scenárista především na dětských seriálech. Hodně zářezů má u značky Scooby-Doo, ale vymýšlel i některá dobrodružství Kocoura Cliffa. V osmdesátkách pak přispíval do A-Teamu, Knight Ridera nebo Alfa a podílel se i na bizarním animovaném seriálu Mister T. A během té doby snil o tom, že se stane plnohodnotným filmovým režisérem. Usoudil, že dobrou cestou, jak ve filmovém průmyslu prorazit, je natočit hitový nízkorozpočtový horor. Z nějakého důvodu měl zároveň pocit, že to, co hororové fanoušky zvedne ze židle a pošle do kina či do půjčovny, je postavička z irských pohádek.

První verze Skřítka prý vznikala už v polovině osmdesátých let a tehdy mělo jít ještě o docela vážně míněný horor, kde leprikón měl být hrozivé monstrum, které vraždí své oběti bez velkých cavyků. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy Jones přinesl svůj projekt do společnosti Trimark, už ale bylo jasné, že hlavní zbraní filmu bude nadsázka.

Trimark vznikl v roce 1991 jako ambicióznější pokračovatel osmdesátkové společnosti Vidmark, která se věnovala hlavně distribuci hororů a dalších brakových filmů na videokazetách. Pod novým názvem se společnost vrhla také do produkce vlastní tvorby. Vedle filmů Warlock 2: Armageddon a Návrat živé smrti 3, což byla pokračování titulů, s nimiž Vidmark slavil úspěchy na VHS, byl jedním z jejích prvních původních snímků právě Skřítek.

Hororu, který měl údajně rozpočet pouhý milion dolarů, společnost věřila natolik, že kolem něj vytvořila velkou marketingovou kampaň, do níž zapojila newyorskou burzu, národní basketbalovou asociaci i řetězec pizzerií. Film měl premiéru v lednu a hned v dubnu byl nasazený do videopůjčoven, kde se také čekalo, že bude mít největší zisky. Už během promítání v kinech ale utržil přes osm milionů dolarů, takže společnosti bylo jasné, že má na svém kontě hit.

Jedním z hlavních tahounů celé kampaně byl představitel hlavní role Warwick Davis. Původem britský herec s nanismem měl v tu dobu za sebou poměrně oslnivou kariéru. Když mu bylo jedenáct, jeho babička ho přihlásila do konkurzu na role Ewoků do filmu Návrat Jediho, protože Davis byl velkým fanouškem Star Wars. Podařilo se mu dostat roli hlavního Ewoka jménem Wicket, kterou pak zopakoval v obou samostatných filmech s Ewoky The Ewok Adventure a Bitva o planetu Endor. Na základě těchto snímků pak v roce 1987, v pouhých osmnácti letech, dostal nabídku od samotného George Lucase na hlavní roli v jeho připravovaném fantasy spektáklu.

Tím filmem byl Willow, ke kterému se Davis v současnosti vrátil v novém seriálu Disney+. Dnes má film spoustu fanoušků a ve své době byl relativně úspěšný, zvlášť v přímé konkurenci hitů Krokodýl Dundee 2 a Velký. Nenaplnil ale megalomanská očekávání Lucase, který údajně doufal, že se v tržbách vyrovná E. T. Mimozemšťanovi. Proto ho dodnes provází trochu nezasloužená pověst filmu, který nenaplnil svůj blockbusterový potenciál. To utkvělo i na Davisovi, který v letech bezprostředně po Willowovi natočil jen několik televizních projektů.

V tomhle rozpoložení ho zastihla nabídka hrát zlého vraždícího skřeta v nízkorozpočtovém hororu. A jednadvacetiletý Davis po příležitosti zahrát si naprostý protipól dobrotivého čaroděje Willowa nadšeně skočil. Během natáčení, které probíhalo už v roce 1991, prý přiměl Jonese, aby film posunul ještě víc do komediální polohy. Ve své autobiografii Size Matters Not také píše, že Skřítek je jeden z mála filmů, kde producenti požadovali, aby byly do filmu dotočeny nové scény kvůli explicitní brutalitě. Ale ne proto, že by jí tam bylo moc. Naopak, takže štáb musel vytvořit pár extrémních výjevů, aby si přišli na své i fanoušci gore.

Skřítek je také často zmiňovaný jako první výraznější role Jennifer Aniston, která tu hraje postavu „final girl“. Film měl premiéru rok před první epizodou seriálu Přátelé a Aniston tehdy byla úplně neznámou herečkou. Na své kariérní začátky ale vzpomíná zhruba stejně nerada jako Leonardo DiCaprio na Critters 3 nebo Billy Bob Thornton na Chopper Chicks in Zombietown. To znamená prakticky vůbec. Podle Marka Jones nicméně není pravda, že se herečka ke Skřítkovi nehlásí, což mu sama potvrdila. Jones jí na to odpověděl, že je to v pořádku. Kdyby byl tak slavný jako ona, taky by se ke Skřítkovi dnes moc neměl.

Díky tomu, že se ze Skřítka navzdory jeho rozháranosti stal hit, měl leprikón v podání Warwicka Davise možnost se rozvíjet v dalších pokračováních, často s hodně bizarními zápletkami a také s hodně rozpačitými výsledky. Nejlépe si s ním asi poradil zkušený australský režisér Brian Trenchard-Smith, který natáčel trojku v Las Vegas a čtyřku ve vesmíru.

V porovnání s ostatními díly relativně důstojně dopadl také film natočený k pětadvacátému výročí jedničky Leprechaun Returns, kde leprikóna bohužel nehraje Davis, zato režie se ujal člen extravagantní autorské skupiny Astron-6 Steven Kostanski. Ani nejlepší díly série rozhodně nejsou žádnými veledíly, ale pokud dáte na Davisovu radu a necháte mozek v lednici, tak máte šanci se na jejich dost specifickou vlnu bizarnosti vyladit.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.