Provokativní film putoval na dvacet let do trezoru. Jeho autora uštvali komunisté k smrti i za užití praktik, na něž zakázaný snímek upozorňoval.

Snímek Ucho natáčel renomovaný režisér Karel Kachyňa roku 1969, kdy vrcholily vzpurné tendence tvůrců československé nové vlny. Šedesátá léta přinesla jisté uvolnění umělecké atmosféry a generace mladých filmařů se stále častěji kriticky vyjadřovala k politické i společenské situaci v zemi. Tento ideologický odboj ještě zesílil po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která se odehrála v reakci na pražské jaro a měla za následek nástup tvrdé normalizační éry. Veškeré aktivity a myšlenky namířené proti zásadám komunistické strany byly potlačovány a přísná cenzura se dotkla pochopitelně i tuzemské kinematografie - kritikou ceněná díla s provokativním obsahem jako O slavnosti a hostech (1966), Všichni dobří rodáci (1968) nebo Spalovač mrtvol (1968) zamířila do trezoru, kde setrvala až do pádu režimu roku 1989.

A takový osud potkal také Kachyňův snímek, který to měl spočítané už

předem. Rok 1969 byl sice pro filmaře paradoxně svobodnější, neboť kontrolní mechanismy státu ještě nebyly plně zprovozněny a uspořádány, ale tvorba Ucha představovala jednu z čelních výjimek, vznikajících už pod dohledem StB - a mohla za to především osoba scenáristy a autora knižní předlohy Jana Procházky. Ten s Kachyňou, jenž byl starší než hlavní zástupci nové vlny a celovečerní filmy tvořil již od roku 1955, pravidelně spolupracoval od počátku šedesátých let a jejich úspěšné portfolio tvoří například filmy Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966) či Noc nevěsty (1967), jež odvážně nabourávaly stranická klišé a ideologii. Sám Procházka byl v politice aktivní a v letech 1963 až 1966 dokonce působil v ideologické komisi ÚV KSČ. Stal se rovněž poradcem prezidenta Antonína Novotného. Nebyl ovšem zapáleným přívržencem stalinovského odkazu, nýbrž se řadil k té větvi KSČ, která požadovala reformu strany a celé společnosti. A jako jeden z čelních představitelů pražského jara se po srpnových událostech logicky ocitl na černé listině. Jeho jméno se nesmělo na veřejnosti vyslovit a bylo staženo z následujících projektů, mezi něž patřily filmy jako Už zase skáču přes kaluže (1970), Páni kluci (1975) a právě Ucho.

Psychologické drama s Radoslavem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou buduje paranoiu kolem zažitého komunistického hesla 'důvěřuj, ale prověřuj' a zobrazuje rostoucí strach manželského páru, který nabývá podezření, že má po celém domě zavedena odposlouchávací zařízení - ucha. Produkce se nesla ve spěchu a výsledné dílo, které dodnes patří k vrcholům tuzemské kinematografie, zhlédla jen hrstka lidí na zkušební projekci. Kopie byly neprodleně uloženy do trezoru, kde zůstaly až do roku 1989. Premiéra v kinech proběhla v červnu 1990 a ten samý rok soutěžilo Ucho v hlavní sekci prestižního festivalu v Cannes - žádný jiný český snímek to od té doby nedokázal.

Kachyňa mohl dále natáčet, byť ustoupil ze stezky jízlivých ideologických děl, avšak podobně šťastný konec nepotkal zapovězeného Jana Procházku. Proti němu spustila strana nelítostnou štvanici, která vrcholila v dubnu 1970 televizním pořadem Svědectví od Seiny. Ten byl sestříhán právě z odposlechů, na něž Ucho upozorňovalo, a útržky Procházkových výroků, zcela vytržené z kontextu, podaly lživý a vykonstruovaný obraz dříve váženého spisovatele a scenáristy. Emigrovat však odmítal a mohl jen sledovat, jak mu komunisté kopou hrob. Už v červenci 1970 byl hospitalizován s rakovinou tlustého střeva, což StB považovalo za simulaci a za způsob, jak se chtěl Procházka vyhnout plánovanému zatčení. Autor Ucha a dalších pozoruhodných snímků zemřel v únoru 1971 v pouhých 42 letech. Za sebou však zanechal nesmazatelný odkaz v čele s vynikajícím filmem, jehož pravdivost a aktuálnost se bohužel dotkla jeho samotného.