Krvavé řádění kulturistů rozhodně nebylo tak k popukání, jako ve filmu. Proslulý gang z posilovny neměl slitování

Pot a krev je snímek z roku 2013, v němž pod vedením Michaela Baye (Skála) vystupují Mark Wahlberg, Dwayne Johnson a Anthony Mackie v rolích nepříliš bystrých kulturistů, kteří si chtějí nekalými praktikami splnit svůj americký sen. Unesou proto bohatého obchodníka Viktora Kershawa (Tony Shalhoub), z něhož pod nátlakem dolují potřebné podpisy a finance. Satiricky pojatý film je vystavěn tak, aby divák mohl se svéráznými únosci sympatizovat, a diametrálně se odlišuje od reálných událostí a charakterních předobrazů, které jej inspirovaly.

Pot a krev je volně založen na sérii novinových článků v The Miami New

Times, které vycházely roku 1999 a popisovaly zločiny party kulturistů, známé pod přezdívkou The Sun Gym Gang. Nešťastnou obětí, vystavenou dlouhodobému trýznění a nakonec i pokusu o vraždu, přitom nebyl žádný Kershaw, nýbrž Marc Schiller - byznysmen z Buenos Aires a bývalý obchodní partner jednoho z únosců. Ten nakonec přežil jen souhrou štěstěny a náhod a vyjádřil překvapení, že se s ním tvůrci hvězdně obsazeného snímku při jeho výrobě ani nenamáhali spojit. "Protože se rozhodli se mnou nemluvit, osobnosti všech hlavních postav měli špatně," potvrdil Schiller.

Lídrem zločinecké skupiny byl Daniel Lugo, ve filmu ztvárněný Markem Wahlbergem v jeho oblíbeném stylu komediálního hrdiny. Podle Schillera z něj ale ve skutečnosti šel strach a vystupoval jako takřka schizofrenní osobnost. "Jakoby měl na čele neonový nápis 'Nevěřte mi'. Byl podvodník a to bylo vše, co znal. Po mém únosu ve skladišti divoce měnil nálady, v jednu chvíli to byl hodný chlápek a za minutu běsnící šílenec. Nikdy jste nevěděli, s jakým Lugem máte co dočinění." Právě Lugo roku 1994 přesvědčil své přátele Noela Doorbala (Mackie) a Stevensona Pierra, že mu Schiller odcizil sto tisíc dolarů a dalších dvě stě tisíc dluží dalšímu kamarádovi Jorge Delgadovi, jenž byl dříve Schillerovým partnerem a disponoval mnoha informacemi o jeho soukromí. Šlo pochopitelně o záminku k únosu a vydírání podnikatele, který měl kulturistům převádět své finance ze Švýcarska či Kajmanských ostrovů.

Zatímco ve filmu měli být únosci a jejich bizarní počínání k smíchu, v realitě šli

tvrdě za kořistí a jejich plány od počátku zahrnovaly také vraždu. Možná jediný komediální aspekt se opravdu opírá o skutečnost - zdařilému únosu Schillera totiž předcházelo hned sedm neúspěšných pokusů, ačkoli Delgado měl znát i přístupové kódy k obydlí oběti. Zajatý Schiller byl poté několik týdnů držen v Delgadově skladišti a musel podstupovat nejrůznější druhy fyzického i psychického zneužívání. "Nakonec jsem tomu říkal Hotel Hell (peklo)," vzpomíná Schiller, podle nějž se také Lugův komplic Doorbal vyžíval v ubližování druhým. "Skutečný Doorbal byl hlasitý sadista, jenž neměl rád, když s ním Lugo zametal. Měl rád ubližování lidem a dvakrát se nabídl, že mě zabije."

Ve skladišti si Marc Schiller opravdu procházel peklem, které by možná nevymyslel ani Quentin Tarantino, natož pak Michael Bay. "Užívali na mě paralyzér, mlátili mě pěstmi i pistolí a popálili mě zapalovačem. Na mém spánku hráli ruskou ruletu a předváděli falešné popravy. Mezitím jsem měl šátek přes oči. Od druhého týdne jsem měl také tašku přes hlavu a kuličky vosku v uších. Toho mě zbavili jen dvakrát: poprvé, když mi silně krvácel obličej a museli mě otřít ručníkem, a nakonec poté, co se připravovali na mé zavraždění."

Mezi zneužíváním musel Schiller podepisovat všemožné dokumenty, které zajišťovaly únoscům přístup k jeho penězům. S pistolí u spánku rovněž telefonoval své rodině a obchodním partnerům a odříkával připravené texty. "Řekli mi, že pokud nebudu spolupracovat, tak do skladu přivedou mou ženu a před mýma očima ji znásilní. Byli rovněž připraveni unést mého syna, jemuž bylo šest, i mou dceru, které byly dva roky, a upoutat je hned vedle mě. Tak jsem jim učinil nabídku. Mohli mít cokoli, o co zažádají, pokud nechají mou rodinu opustit zemi. Cítil jsem, že když budou pryč, únosci nade mnou ztratí vliv. Měl jsem jedinou šanci přežít a to byla snaha koupit si můj život tím, že jim dám vše, co chtějí. To ale, jak nyní víme, nezabralo tak dobře."

Po podepsání posledního dokumentu, který únoscům přihrál 1,26 milionu dolarů, totiž hodlal gang narafičit Schillerovu smrt jako autonehodu. V té době už byla příjemcem jeho dvoumilionové životní pojistky Lugova expřítelkyně Lillian Torres a jeho smrt měla být poslední krokem 'grandiózního' plánu. Schiller, nadopován alkoholem a prášky na spaní, byl posazen za volant svého auta, z něhož Lugo těsně před nárazem vyskočil. Bezbranná oběť však srážku přežila a jako zázrakem se dostala z vozu i poté, co ji únosci následně polili benzínem a zapálili. Druhým autem pak Schillera ještě přirazili ke zdi, než konečně ujeli po příjezdu cizího vozidla.

Schiller však vyvázl a byl převezen do nemocnice South Miami, kde jej gang hodlal navštívit a dokončit špinavou práci. Mezitím byl stabilizovaný pacient naštěstí přepraven do nemocnice Jackson Memorial Hospital a jeho dlouhé utrpení bylo u konce. Ryze neuvěřitelná a filmová nátura jeho zážitku ovšem paradoxně hrála do karet únoscům, neboť policie Schillerovi, nalezenému u nabouraného auta pod vlivem alkoholu, jeho vyprávění nevěřila. "Příběh, který jsem miamské policii předložil, se jim zdál příliš fantastický a byl zamítnut jako 'oscarový výkon'." Vyslyšel jej až zkušený soukromý detektiv Ed Du Bois (ve filmu Ed Harris), jenž začal záležitosti prošetřovat. Policejní složky ovšem začaly brát případ vážně až poté, co Sun Gym Gang udeřil znovu - další podvodnické pletichy kulturistů připravily v květnu 1995 o život milenecký pár Frank Griga a Krisztina Furton a nad zločinci konečně spadla klec.

Daniel Lugo byl 2. října 1996 obžalován z celkem 46 přestupků a dodnes zůstává v cele smrti. Nejvyšší trest potkal také Noela Doorbala, ovšem roku 2017 byl rozsudek smrti v jeho případě zrušen. V žaláři skončili rovněž další členové gangu John Mese, John Raimondo a zmiňovaný Jorge Delgado, jejichž osoby podle všeho inspirovaly smyšlený charakter Dwayna Johnsona jménem Paul Doyle.

Marc Schiller, jenž s filmovými hrdiny Michaela Baye prožil na sklonku roku 1994 měsíc hrůzy, však lituje především toho, jak jej snímek vykreslil prostřednictvím protivné postavy uneseného Viktora Kershawa. "Je to 180 stupňů od toho, jaký jsem a jaký jsem kdy byl. Byl jsem Pan Zodpovědný, Pan Předvídatelný. Očividně chtěli, aby obecenstvo těm chlapům fandilo, aby je hned zpočátku nezatratilo. Aby na ně nenahlíželo jako na sociopaty a zvířata, jimiž ve skutečnosti byli." I zbytek dějové výplně ovšem Schiller jednoznačně zavrhl. "Jediná věc, která mi zní pravdivě, je samotný název (Pain and Gain - Bolest a, dejme tomu, Profit). Má bolest opravdu vyústila v profit mnoha lidí. Především Hollywoodu."

A po seznámení s reálnými podklady nelze než souhlasit s tím, že Pot a krev je jedním z vrcholných příkladů toho, jak Hollywood dokáže do sympatického a skoro až hrdinského světla stavět i ty nejvíce opovrženíhodné lidské bytosti.