Bílý šofér a černý virtuóz. Tohle jsou skutečné hvězdy oscarové Zelené knihy

Nick Vallelonga, skutečný nejstarší syn Tonyho Pyska Vallelongy (Viggo Mortensen), celé své dětství slýchával o cestě svého otce s Donem Shirleym (Mahershala Ali). „Měl jsem ten příběh v hlavě v podstatě celý život už od doby, co jsem byl kluk,“ říká Vallelonga, herec, spisovatel, producent a režisér. Tony vyrůstal v Bronxu, získal práci v nočním klubu Copacabana, kde se po dvanáct let setkával s pouličními kápy i celebritami jako Frank Sinatra, Tony Bennett nebo Bobby Darin. Dokončil sice jen sedmou třídu základní školy, přesto byl výřečný a charismatický a svou přezdívku si vysloužil tím, že dokázal každého přesvědčit v podstatě o čemkoli.

„O otci bych mohl natočit klidně padesát filmů,“ říká Vallelonga. „Byla to výrazná postava. Když vstoupil do místnosti, hned jste věděli, že tam je.“ To na jeho syna silně zapůsobilo – stejně jako Tonyho přátelství s Dr. Shirleym a příběh o jejich setkání. Shirley žil totiž jinde než většina ostatních Afroameričanů, a to jak geograficky, tak kulturně. Studoval klasickou hudbu v Evropě a ve Státech účinkoval převážně na Severovýchodě. V době, kdy se s Tonym potkali, obýval honosný byt nad Carnegie Hall. „Ta cesta trvala jen dva měsíce, ale pro mého otce to byla obrovská změna, ovlivnilo to, jak nás učil, že se máme chovat k ostatním lidem a jak si jich máme vážit.“

Vallelonga věděl, že jednoho dne o téhle stěžejní postavě ze života svého otce natočí film, takže když se přiblížily poslední roky Tonyho i Dr. Shirleyho, natočil hodiny audio a video záznamů, kde jeho otec tento příběh vypráví.
Obrátil se také na Shirleyho, kterého znal jako rodinného přítele, a celé hodiny ho zpovídal. „Poprvé jsem se s Dr. Shirleym potkal, když mi bylo pět,“ vypráví Vallelonga. „Byl perfektně oblečený a upravený, hovořil velmi kultivovaně a byl to vzdělaný muž. Velmi se zajímal o otcovu rodinu, zaujalo ho, že je otec rodinný typ. A na mě a na bratra byl moc milý. Dával nám dárky. Pamatuju si, že mi jako malému klukovi daroval brusle. Byl to jedinečný člověk, velmi jedinečná osobnost.“

Vallelonga vnímá Zelenou knihu sice jako svědectví o otcově charakteru a odkazu, ale těší ho také, že film ukáže světu hudební talent Dr. Donalda Walbridgea Shirleyho, klavírního virtuosa, skladatele, aranžéra a interpreta.
Dr. Shirley si velmi hlídal své soukromí a většinu informací o něm máme jen z poznámek k jeho albům, které psal on sám, nebo z příběhů, které o sobě vyprávěl ostatním, což platí i pro Vallelongovi. Podrobnosti z jeho života si někdy protiřečí. Nicméně podle toho, co se o něm vyprávělo, začal Shirley studovat na leningradské konzervatoři, když mu bylo devět, poprvé koncertoval se symfonií Boston Pops v osmnácti a za život získal několik doktorátů a mluvil několika jazyky.

Název filmu odkazuje na Zelenou knihu pro černé motoristy (The Negro Motorist Green Book), průvodce, který vycházel každoročně v letech 1936 až 1966 a obsahoval seznam podniků a dalších firem, jež obsluhovaly černošské zákazníky. Zelenou knihu, jak se průvodci říkalo, sestavoval a vydával Victor Hugo Green, poštovní doručovatel afroamerického původu působící v New Yorku. Brzy se stala nepostradatelným nástrojem k přežití pro Afroameričany cestující autem. Původně zachycovala jen oblast New Yorku, ale postupně se rozšířila na většinu Severní Ameriky, Karibik a Bermudy. Ve Spojených státech byla k nezaplacení na Jihu, kde se segregační zákony Jima Crowa lišily okres od okresu a stát od státu a kde neoficiální pravidla v tzv. Sundown towns zakazovala Američanům černé pleti, aby se po setmění zdržovali venku. Zelená kniha se prodávala na čerpacích stanicích Esso a prostřednictvím předplatného a díky ní si černošští cestovatelé mohli naplánovat cesty tak, aby se vyhnuli obtěžování, zatčení a násilí. Poté co prezident Lyndon B. Johnson v roce 1964 podepsal zákon o občanských právech, se staly zákony Jima Crow neplatné, Zelená kniha přestala být potřebná a postupně se stala historií. Victor Hugo Green zemřel v roce 1960 a konce segregace se nedožil. Jeho vdova Alma pokračovala s vydáváním Zelené knihy až do roku 1966.