Vy, co se na tento film teprve chystáte jít do kina, byste neměli následující řádky číst. Ač titulek glosy může svádět k domněnce, že si autor těchto řádků bude z filmu utahovat, stále ještě je stoupencem toho, že si každý musí udělat názor sám. Nicméně rčení kdo chce kam, pomozme mu tam, je taky fajn. Tak pojďme na to.
Možná se to může zdát absurdní, ale kdybych z filmu (a že je sakra dlouhý) odešel po prvních deseti minutách, byl bych nadmíru spokojený. Pro mě nejpůsobivější sekvence celého příběhu. Odehraje se sice na příslovečném pětníku, ale dozvídáme se z ní mnohé. I po třiceti letech existuje zvláštní jednotka tzv. blade runnerů, jejichž primárním cílem je vystopování a eliminace replikantů jednoho konkrétního staršího typu. Ačkoli se mnozí ztratili z hledáčku úřadů, a i když nemusí být pro společnost nijak nebezpeční, sklon ke svévoli (známá rebelie z předchozího filmu) způsobil, že společnost na androidy typu Nexus 8 pohlíží jako na potenciální hrozbu, a to bez výjimek. Cílem je všechny vadné najít, identifikovat a bez procesních úkonů eliminovat. Samozřejmě to zní jako verze zápletky z Terminátora (1984), ale faktem a problémem je, že pokud androidi typu Nexus 8 něčím nejsou, tak je to poslušná hromada biologicky vygenerované masy. Už z předchozího filmu víme, že si pokládají existenciální otázky, že jsou velmi empatičtí a na člověka by patrně neútočili, pokud by tak represivní formou netrval na jejich statutu otroka. Celá úvodní sekvence je skvělou esencí právě vyřčeného, obsahuje všechny ingredience nebo přinejmenším indicie ingrediencí, které považuji za zcela podstatné pro následný příběh a také za základní stavební kámen předpokládané premisy Villeneuveova filmu. Zůstává pro mě otázkou, proč zbytek filmu není stejně dobrý jako expozice.
Pomiňme, že dopravní prostředek runnera přistává (po automatické navigaci) přesně vedle uschlého stromu, v jehož kořenech se ukrývá velmi důležitý artefakt pro vývoj dalšího děje, a který v hlavním hrdinovi filmu vyvolá velmi důležitou vzpomínku (tudíž trefa jako hrom!). Tento až příliš do očí bijící konstrukt nám ale vyvstane před očima až později v souvislostech. Blade runner „K“ (Ryan Gosling) vstupuje na podivné území nikoho, kamsi mimo vřící megapolis (nápis v azbuce na jedné z hal odkazuje - jak se domnívám - na multikulturní povahu světa), a nachází zde mohutného replikanta „samotáře“ Sappera Mortona (Dave Bautista), který na zchátralé, ale funkční farmě chová v poněkud toxickém prostředí červy (uměle vytvořené) coby zdroj proteinů i patrně výhodný obchodní artikl. „K“ vstupuje do čisté, ale potemnělé kuchyně jakési dělnické buňky, kde na sporáku cosi bublá v hrnci (později se dozvíme, že to je česnek). Vzájemný dialog obou mužů je pomalý, žádné slovo není navíc a každému divákovi je jasné, kdo tady jakkoli bez arogance vystupuje z pozice moci a kdo z pozice pronásledovaného psance.
Od jednoduchých otázek a odpovědí se oba muži dostávají až ke kulminačnímu bodu, kde i pomalejšímu divákovi docvakne, že ti dva si nebudou jen povídat. Farmář ostatně od okamžiku, kdy nad jeho hlavou zahučelo runnerovo vznášedlo, tuší, že svou hru na schovávanou prohrál. A že setkání s nezvaným hostem neskončí potřesením ruky a pozdravem tak-zas-někdy. Krátká, ale velmi intenzivní bitka nám prozrazuje i to, že blade runner „K“ je stejně jako farmář android. Což stvrzuje i následný dialog, poslední dialog před eliminací a repliky Sappera Mortona probouzejí v divákovi řadu znepokojujících otázek, na něž by se měly v dalším ději hledat odpovědi.
Zkrátka a dobře, celá tato úvodní scéna nastavuje příběhu pravděpodobné kontury. A to jak formální, tak myšlenkové. Je v ní klid i tenze, řád i vzpoura, dialog i akce, a především čitelná životní zkušenost obou mužů, o jejíž náplni se můžeme v tu chvíli jen dohadovat, neboť jsme do nepoznaného světa sotva vstoupili. A to je pro mě v tu chvíli velmi působivé a velmi lákavé. Villeneuve tak bravurně navazuje na to, co v nás rezonuje dodnes z původního ScottovaBlade Runnera. Skoro až by si člověk přál, aby nápovědy a zodpovězených otázek bylo co nejméně, aby byl celý nový příběh blade runnera vyprávěný víc kyberpunkově, což na druhou stranu vzhledem k rozpočtu filmu je přání stejně reálné jako že zítra bude Štědrý den.
Na to, co se rozehraje v následujícím ději po popsané úvodní sekvenci, pokud už se tady používají rčení, se možná nejlépe hodí známé stokrát nic umořilo osla. Původní film Ridleyho Scotta exponuje problém společnosti Tyrell s rebelující skupinou replikantů na útěku, který má vyřešit blade runner Rick Deckard (Harrison Ford). Je to velmi jednoduchý detektivní sci-fi syžet, který ovšem titulnímu hrdinovi při jeho pátrání postupně odkrývá řadu tajemství - o něm samotném i o systému, v němž žije. Tedy pravdy, nad nimiž by lovci replikantů rozhodně neměli moc přemýšlet. Ve finále v pozorném divákovi zůstává hluboký zážitek ne nepodobný síle poselství nejlepších děl mistra žánru Raye Bradburyho (k jeho dílu se ostatně hlásí tvůrci Blade Runnera, když při natáčení využili exteriér i interiér slavné Bradbury Building v Los Angeles).
Působivá jednoduchost (paradoxně i v monumentálnosti) je v novém filmu nahrazena naopak okázalou pestrostí, která ovšem s ubíhajícími minutami trpí narůstající sebezahlceností. Tvůrci jako by chtěli vytvořit komplexnější obraz téže společnosti, kterou jsme sledovali v předchozím filmu, ale neuvědomili si, že mnohost, někde až manýra ukrajuje na síle hluboce niterného prožitku. Nebyla to totiž dokonalost stvořeného dystopického světa, která učinila z Blade Runnera klasiku žánru. Estetická věrohodnost prostředí, jakkoli se může zdát zcela zásadně určujícím aspektem při hodnocení filmu, byla přece jen nakonec pouhou kulisou (jistěže důležitou) sloužící emoci. Láska, otázka zrození i smrti, prozření.
Zdánlivě o tom všem je i nový film, ale jako by mu chyběl dramaturg, který by jasně řekl, co je pouze filmařská onanie a co je naopak pro příběh zcela podstatné. Zatímco v původním filmu cítíme ještě připálený olej z čínského fast foodu, který leckde ukápl na Deckardův ušmudlaný baloňák, Blade Runner 2049si dává záležet na designu epesního kabátu runnera nové doby a také na tom, aby kontrastně vynikl i v té mizérii kolem. A zatímco v prvním případě nám to o postavě runnera prozradí mnohé, v druhém případě nám to o postavě neřekne ani prd.