GLOSA: Lída Baarová trestuhodně zahodila jedinečný potenciál

Lída Baarová (2016) je lidovým filmem. O premiérovém víkendu zhlédlo historický snímek přes 100 tisíc diváků. Provozovatelé kin přidávali projekce. Reportáže a informace o filmové události plní delší dobu prostor seriózních i bulvárních médií. Tím jdou krůček po krůčku ve šlépějích herečky, o které snímek vypráví. S rozpočtem 80 milionů korun a astronomickou 15 milionovou dotací Státního fondu pro podporu a rozvoj kinematografie slibovali tvůrci podívanou, na kterou se nezapomíná. Filip Renč a Ivan Hubač pracovali na scénáři dlouhých 14 let. Když jsem výsledný počin zhlédl, nechtělo se mi tomu věřit. Scénář je totiž vedle absence dramaturga a nevýrazné kamery nejslabším článkem velkofilmu.

Dal by se převyprávět v několika větách. Lída Baarová je zakladatelem barrandovských studií Milošem Havlem vyslána do slavných berlínských ateliérů UFA, kde se po počátečných jazykových problémech (připomíná to Královu řeč) seznámí s miláčkem žen Gustavem Fröhlichem, odstartuje hvězdnou kariéru Barkarolou (1935), Fröhlicha vystřídá za Josefa Goebbelse, potká se s jeho ženou, dá vale kariéře v Hollywoodu, po Hitlerově zákroku je vyhoštěna z Německa, v Čechách je zatracena a vězněna pro údajnou kolaboraci s nacisty, zemře jí matka, zemře jí sestra, utrápí se jí otec. Roky 1939-1945 jsou zcela opomenuty, respektive zastoupeny jednou větou komentáře a několika filmovými plakáty! Dvouhodinový snímek rámuje rozhovor 80 leté Baarové (Zdenka Procházková) se studentkou žurnalistiky (Hana Vagnerová). Té nacisté zplynovali prarodiče. Baarová kontruje výrokem: "Výhodou stáří je, že se člověk nemusí obhajovat." A to je všechno!

Příběh Lídy Baarové je obecně známý. Můžeme spekulovat o tom, jak silné a čím motivované bylo její pouto ke Goebbelsovi, německému ministrovi propagandy. Těžko jej ale Baarové vyčítat. Bylo jí 21 let. Byla slavná. Obletovaná. Nezajímala se o politiku. Krásou opájela druhé a dost dobře si uvědomovala moc, kterou jí propůjčuje. Tady jde o jeden z povedenějších okamžiků z filmu; Tatiana Pauhofová se ten strach nahánějící úsměv moci naučila znamenitě. Narozdíl od filmového Hitlera (zakřiknutý a třesoucí se Pavel Kříž) a Goebbelse (Karl Markovics s ďábelským kopytem). Větší respekt jsem před nacisty měl i v rodinném filmu Smrt krásných srnců (1986).

Příběh Baarové se nicméně podobá antické tragédii - po rozletu následoval strmý pád a dlouhatánská katarze v rakouském Salcburku. Tvůrci filmu to odbyli několika titulky a dost patetickou scénou rozhovoru staré Baarové a studentky novinařiny.

Dobro a zlo si vyměnily místa, Baarová je viděla jinou optikou. Nacisté ji adorovali, zatímco Češi ji po návratu do vlasti doslova zadupali do země. Jak se s tím herečka vyrovnala? Co se jí až do roku 2000, kdy v Salcburku zemřela, honilo hlavou? Čeho litovala? Na co ráda vzpomínala? Vyjma jedné serenády a halucinačního výjevu s Goebbelsem se to nedozvíme.

Ucelenější představu nám tak podá tento dokument, který je dle mého výrazně autentičtější, informačně hodnotnější a v neposlední řadě méně nákladný než Renčova skečovitá podívaná za 80 milionů. Smutným faktem je, že se u některých scén budete zcela mimoděk solidně bavit - soulož Baarové s Goebbelsem u krbu je již nyní legendární. Scéna, v níž umírá matka Lídy Baarové (Simona Stašová) ve vyšetřovací vazbě, si o to také koleduje. Tomuhle snímku prostě chyběl dramaturg. Promarněná příležitost.