Festivalu 3Kino dominoval polský film. Osudu se vysmály Bobři a kultovní Sexmise.

Organizátoři festivalu diváky vůbec nešetřili. Tedy co se emocionálního dopadu vybraných filmů týče. Jinak si totiž pro návštěvníky přichystali poněkud nevídanou věc, nabídli jim vstupenky zdarma. Dvojsečná zbraň. Když jsem totiž s Vavřincem Menšlem, který festival spolupořádal, hovořil, sdělil mi, že se lidé zdráhali pustit 30 korunu za vytištěný magazín.

Z projekcí jsem navštívil zahajovací Papuszu (2013), černobíle natočené historické drama, které ve 128 minutách barvitě líčí osudy polských cikánů. Od druhé dekády 20. století až po tu sedmou, kdy už lidé se značným temperamentem v krvi nemohou kočovat, jsou nuceni začlenit se do společnosti, kde je běžné mít svůj byt, svůj klid a pevný řád. Snímek sice zaštiťuje příběh slavné cikánské básnířky, pojednává nicméně o životech lidí, jejichž duše se podobá ohni a nestálým plamenům, které ji živí. Krásná kamera, autentičtí herci, působivá hudba a zajímavý pohled na etnikum, které se neumrtvuje navenek, ale samo v sobě, v těle a duši každého příslušníka. Podobná sebereflexe v rámci české tvorby chybí, i když je pravda, že Cesta ven (2014) Petra Václava přinesla změnu. Viděl ji ale vůbec někdo?

Na festival 3Kino přišla za čtyři dny dle informací pořadatelů necelá tisícovka lidí. Za těch několik dní už se vlastně znali. Posedávali na kavárně kina a debatovali, ptali se. Nebo na sebe jen mlčky hleděli, když opouštěli po další "polské depce" sál. Mě osobně nejsilněji zasáhl Edi (2002), starší snímek vyprávějící o jednom bezdomovci, jehož osud působil jako tragédie antických rozměrů. Sběrač kovu s láskou k literatuře se vinou lidského strachu stane eunuchem a opatrovníkem novorozeněte. Když už si ovšem k dítěti vypěstuje zdravý vztah, po letech přijede matka vlčice a Ediho život se zase od základů mění. Nesmírně dojemný film zaujme dokumentárním stylem a brilantní kamerou, která v rámci surového žánru působí až nepatřičně. Poselství by se dalo hledat v poučce žít tady a teď, neplánovat si budoucnost a nepodléhat očekávání. Neskutečná depka.

Z té většinu přítomných vytrhli svérázní "punkáčtí" tvůrci hudebního komediálního dramatu Bobry (2014). Takřka na koleni a za pár eur natočili film, který se těžko škatulkuje a recenzenti si s ním nebudou vědět rady. Legenda o punkové skupině Bobry se line nad zápachem pánských záchodků, červeným vínem a těly, utonulými v jezeře. Tajemní řidiči pohřebních vozů nutí nešťastníky k sebevraždám výměnou za slavný osud.

Kytarové riffy v podání herce a scenáristy filmu Marcina Kabaje dají vzpomenout na nic neřešící devadesátá léta, přístup udělej si sám. Snímek zaujme drzostí tvůrců, mísením všemožných stylů, humorem i tím, že jej v polských kinech vidělo odhadem asi jen 1.500 diváků. Tedy o trochu víc než festival 3Kino. Kdy se k něčemu podobnému odváží i čeští tvůrci? Řada diváků by to jistě ocenila víc než komedie typu Kameňák a Babovřesky.

Iniciátoři festivalu by rádi divákům do budoucna představili i maďarské snímky. A na samotný závěr premiérového ročníku předložili jednohubku v podobě Bílého Boha (2014). Ten se trefuje do neschopnosti vést zdravé mezilidské vztahy a upozorňuje na krutost, která dokáže nakazit krásu a trvale ji poznamenat.

Z 3Kina mám ale pocity pozitivní. Klubová kultura, filmy kvalitní nejen po řemeslné stránce a předkládané otázky, nad kterými je dobré už jenom uvažovat. Pro mě to rozhodně není málo. Příště bych si ale za ty znepokojivé snímky klidně rád zaplatil.