Petr Václav: "Mě vždy zajímali odlišní lidé, jiné zvyky, odlišné chápání světa a vzdálené krajiny."

Když jsem bydlel v Římě, donesly se ke mně informace o protiromských demonstracích ve Šluknově a Varnsdorfu, o zadlužení, které se stalo v Čechách strašným fenoménem a které vedlo k vytěsňování čím dál tím většího počtu lidí, a zejména Romů, do stále horšího bydlení a tak zvaných vyloučených lokalit. Tyto zprostředkované informace mne zasáhly a kladl jsem si otázku, jak se asi žije v takové atmosféře lidem a kamarádům, se kterými jsem si byl blízko v druhé polovině 90. let při natáčení mého debutu Marian. V Itálii jsem nicméně byl velmi daleko této realitě a neměl pro ni místo a čas.

Psal se rok 2010, pracoval jsem na scénáři, který se odehrává v Itálii osmnáctého století. Přesto mne ale tato informace zasáhla a vracela se. Když jsem na konci roku 2011 mluvil s producenty Janem Macolou a Milošem Lochmanem o tom, že by semnou chtěli natočit nějaký film, zmínil jsem se jim o tomto tématu. Sešli jsme se tedy na začátku roku 2012 na filmovém festivalu v Berlíně. Tam jsem nastoupil do jejich auta a o dvě stě sedmdesát kilometrů dále jsem zaklepal na dveře mých bývalých herců, a vedl rešerše k tématu. Moje obhlídky začaly, myslím, 16. února a na konci dubna byl scénář na světě.

Byli jsme úplně všude. Od Aše až po Karvinou a Břeclav. Pochopit téma nebylo zase tak těžké, ve chvíli, kdy jsem se do něj ponořil a žil s lidmi, o kterých jsem chtěl psát. Já jsem vlastně od roku 1999 nesledoval neustále se zhoršující situaci Romů, byl jsem soustředěn na jiná témata. A v Čechách jsem pak téměř deset let nebyl, nečetl český tisk, nezajímal se o to, co se tu dělo. Když jsem v roce 2012 začal pracovat na Cestě ven, zemi jsem samozřejmě velmi dobře znal, Romy také, nicméně jsem žasnul, k jakým posunům došlo, jak se změnila zejména situace na poli pracovních příležitostí, bydlení a zadluženosti chudého obyvatelstva. A rasismu. Z kluků, které jsem znal, teď byli otcové rodin. Znát lidi dlouho a sledovat jejich vývoj dává věcem reliéf.

Když byl scénář hotový v první verzi, pustili jsme se s producenty do intenzívního castingu. Ten trval více než 6 měsíců, protáhl se a prodražil. Najezdili jsme po Čechách přes 25 000 kilometrů, viděl jsem více než 3 000 lidí a s každým trochu mluvil. Téměř každý mi něco řekl, odkryl něco z jeho pocitů nebo konkrétní sociální situace. Tímto cestováním jsme zároveň provedli dokonalé obhlídky lokací. Mnohé, co jsem na castingu zažil, jsem dále vtěloval do scénáře a různě vstřebával s nadějí, že se mi podaří do filmu ještě nějak zahrnout.

Mě vždy zajímali odlišní lidé, jiné zvyky, odlišné chápání světa a vzdálené krajiny. V té děsné nudě komunismu, kdy jsem byl v zemi, kde jsem se narodil, zavřený jak v kriminále, byli Romové jediní odlišní lidé, jediná dosažitelná exotika. Jejich osud přinášel otázky, setkávání s nimi bylo dobrodružstvím a velkým ponaučením o životě.

V Čechách bude zhruba trojí reakce. Zaprvé tu bude reakce publika, které toto téma bude zajímat, neboť bude citlivé k tomuto společensky důležitému tématu, a které se zajímá o kinematografii. Pak tu samozřejmě bude velké množství vlastenců, kterým bude film vadit už jen svým tématem, nikdy jej neuvidí, ale budou nám nadávat, že jsme ho natočili za peníze daňových poplatníků. Film bude především důležitý pro Romy, jelikož téměř nejsou v českém filmu a v médiích zobrazováni z blízka a s vážností. Každý národ a každé etnikum má potřebu si vyprávět vlastní příběhy, dnes díky kinematografii, o což jsou Romové víceméně ochuzeni.

V tom, jak jsou většinou zobrazování českým filmem a televizí se nemohou rozpoznat. V neposlední řadě je pro každého filmaře nesmírně důležité přijetí filmovou a mediální obcí, národní a mezinárodní, jelikož ta rozhoduje o tom, zdali ještě dostanete příležitost natočit další film.

Protagonisté filmu hledají cestu ven z chudoby, nenávisti okolní společnosti a z předurčenosti vlastní existence.