Čarodějnictví
60%
„Čarodějnice z Wishe,“ ozývaly se ohlasy po skončení úterní projekce, které poukazovaly na podobnosti a také na kvalitativní schodek oproti hororu Roberta Eggerse Čarodějnice z roku 2015. Čarodějnictví, jež letos uvedl také festival Sundance, rovněž zpracovává téma nalomené lidské víry v izolovaném prostředí, jehož zákony řídí sociální segregací a nemožností si plně porozumět.
Stominutový film začíná syrovou a násilnou sekvencí, která díky uměleckému provedení s důrazem na zvuk publikum vtáhne. Jsme v krutém světě podobném americkému jihu v době otrokářství, jenže Rosa má proti nepřizpůsobivým cizincům výhodu. Tamní tradice a víru opřenou o nadpřirozené rituály se naučí využívat pro pomstu a zastrašování. Moc pamětihodných věcí však vykonat nestihne a po většinu času jen putuje sérií konverzačních či halucinogenních scén, které svým rytmem spolehlivě uspávají.
Hlasitá hudba a promyšlené kompozice záběrů, z nichž mnoho čerpá sílu z tamní magické přírody, udržují pozornost, již nedokáže uspokojit plytký a rozvláčný scénář. Hutný konflikt s etnickým, náboženským a dějinným přesahem střídá slabé dějové motivace a zůstává dojem, že se vše podřizovalo hlavně atmosféře. Některé povedené a mrazivé výjevy to podtrhují, ale výsledek stojí na pomezí realismu a metaforického folklóru, který nic moc nesdělí. Vtahující už není ani nátura původních obyvatel s přístupem k ojedinělému vědění. To ostatně sestává z existenciálních teorií „všichni mohou být současně všemi a všude“, které zobrazuje stále víc festivalových filmů.
60%
Atraktivní námět z čarokrásného prostředí dopadl přesně tak, jak mohli opatrní skeptici očekávat. Čarodějnictví je audiovizuálně uhrančivé, avšak jako nadčasové drama o neprodyšnosti kulturních bariér převážně mrhá svým formálním potenciálem a předkládá dějově řídký slepenec negradujících a různě poutavých scén.
