Vřískot 6 dovoluje vrahovi řádit ve městě. I proto jde o nejlepší díl nové generace

Jak poznamenávají samotní hrdinové, producenti se dnes za příliš vysoká čísla za filmovými tituly stydí a vymýšlejí různé způsoby, jak se jejich užití vyhnout (zdravíme sérii Rychle a zběsile). Vřískot ale nemá důvod k výmluvám. Trilogie Wese Cravena z konce devadesátých let i jeho ohlédnutí se za uplynulými deseti lety patří dodnes k podnětným a důležitým filmům, jež dokumentují přerod hororového žánru své doby. Seriál z roku 2015 se dočkal tří sérií, což značí přinejmenším jeho dostatečnou popularitu. Vlastně jediný případ, kdy série opravdu nepříjemně drhla, byl restart z minulého roku.

Režiséři Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett i scenáristé Guy Busick s Jamesem Vanderbiltem minule nabídli přehlédnutelný snímek, který prostě unyle zopakoval formát Vřískotu a se zbytkem se moc nepáral. Proto je milým překvapením, že stejný tým, který stál za zatím nejslabším dílkem celé skládačky, přišel tak záhy se zásadně lepším výsledkem. (Jak asi tušíte, za pouhý roční rozestup mezi pětkou a šestkou vděčíme covidu.) Ne že by se jim tentokrát podařilo objevit Ameriku, v šestce Vřískotu však do sebe všechno krásně zapadá.

Hlavním rozdílem je, že Ghostface tentokrát opouští maloměstskou komunitu Woodsboro a hrdiny pronásleduje v srdci New Yorku. Tato změna se možná jeví jako pouhé prohození kulis, nakonec ale zcela posunuje dynamiku akce. Místo z vylidněných zahrad mezi rodinnými domy a noční tmy vrah přichází z davu a skrývá se v záři blikajících reklam a přehršli audiovizuálního smogu.

Šestý Vřískot se odehrává v období Halloweenu, město je plné lidí oblečených jako Ghostface a naši hrdinky i hrdinové nemají vteřinu klidu. Paranoia, která pomalu bobtná, je zpracovaná skvěle. Zbytek snímku je Vřískotem jak ze škatulky, vše se dostaví na očekávaném místě, očekávaným způsobem a v očekávaném pořadí. Tahle jedna změna ale poskytuje překvapivý dostatek svěžesti.

Opět sledujeme sestry Sam a Taru (Melissa Barrera, Jenna Ortega), které minule přežily vraždění skupinky pošahaných fanoušků filmové série Stab, jež je v jejich světě ekvivalentem Vřískotu. Sam je dcerou prvního Ghostface, podle jehož řádění Stab vznikl, a stále ji pronásleduje otcův odkaz. Nepomáhá, že sociální sítě jsou plné konspiračních teorií, které ji považují za vražedkyni.

Tara (jež má se Sam společnou jen matku) se s nepříjemnou zkušeností zdánlivě vypořádala mnohem lépe a mezi oběma mladými ženami vzniká propast způsobená tím, jak každá z nich přistoupila ke svému traumatu. Vřískot je ale komediální hororová série, takže samozřejmě není moc prostoru na niterné psychologické problémy. Ghostface je zpět a nás čeká spousta útěků, křiku, pádů a monologů o moderní popkultuře a její hodnotě.

Jako úplně první skončí mrtvá učitelka filmové teorie a její dva studenti, to ale neznamená, že by se tvůrci snad vymezovali vůči kupení popkulturních odkazů a analýz. Děj se opět zastavuje, aby mohli nerdi vysvětlovat pravidla hororového žánru, namísto vypořádání se s tím, že před chvílí viděli svou kamarádku rozpláclou na zemi po pádu z nejvyššího patra činžáku. Pokud vám tento princip přišel příliš doslovný a povrchní dřív, nyní už si vás Vřískot nezíská. Na rozdíl od devadesátých let jsou navíc sebereflexe a metafilmy spíš normou než výjimkou, takže se na vás nikdo nebude zlobit, pokud se vám tyhle blbiny okoukaly.

Další, co by mohlo být pro některé diváky a divačky stopkou, je absolutní nesmyslnost celého filmu. Běžnou výtkou vůči Cravenovým Vřískotům bylo, že postavy po pátém setkání se sériovým vrahem, jenž je honí po jejich domě s nožem v ruce, stále odmítají pořádně zužitkovat starou dobrou brokovnici. Pokud tedy patříte mezi podobné šťouraly, kteří u slasherů zkoumají logiku děje, u šestého Vřískotu budete trpět. Střelné zbraně už sice jsou součástí děje, ale jde jen o malou nápravu v porovnání s dalšími hříchy.

Vrahovi se daří věci, které by mu rozhodně neměly projít ve městě, kde je průměrná reakční doba policejní hlídky pod deset minut. Chování postav i institucí je tu nejdál od selského rozumu za třicet let série. Kdybychom měli začít zkoumat všechny lapsy, jako proč lidé stojí na místě a křičí, místo aby alespoň jeden z nich odběhl pro pomoc, propásli bychom nejspíš v kinech další díl.

Jako vždy ale platí, že podobné výtky můžou zkazit příběh jen tehdy, když nenabídne dost dalších kvalit. Vřískot je naštěstí svižný a zábavný film, jehož dvě hodiny rychle utečou. Akce dokáže strhnout a některé situace (scéna v metru, předtitulkové vraždy) jsou skvěle vymyšlené a realizované. Postavy jsou dokonce mnohem sympatičtější, než byly minule. Možná je dobře, že z původního osazenstva se vrátila jen Courteney Cox a že pro nováčky zbylo víc prostoru.

Pomáhá, že noví tvůrci Vřískot chápou a po Cravenovi přebírají pochodeň se vší důsledností. Popkulturní odkazy jsou jen jedním jeho nosným pilířem. Tím dalším je reflexe dynamiky mezi obětí a zločincem. Principem každého Vřískotu je srazit vraha na kolena, připravit ho o důstojnost a ukázat, že na jeho chování nebylo nic „cool“. Hrdiny v každém slova smyslu jsou ti, kteří se mu postaví a přemůžou ho. Zatím žádný díl v tom dokonce nezašel tak daleko jako právě šestka.

Šlo by jí dokonce vytknout, že Craven a původní scenárista Kevin Williamson nepotřebovali být tak polopatičtí. Na druhou stranu jemnost a cit pro nuance nikdy nebyly kvality spojované s Vřískotem. Nejnovější díl může být užitečný jako zřetelné shrnutí všeho, čím si série získala pozornost. Už nejde o zlomovou a odvážnou podívanou, ale jako příjemná zábava má série stále potenciál.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu. Dále se také můžete podívat na žebříček nejlepších seriálů na Netflixu.