Jonah Hill se v novém dokumentu od Netflixu dojímá nad svým terapeutem. Ke Stutzovi je ale třeba přistupovat s nedůvěrou

Můžete to vyzkoušet sami. Na webu s názvem The Tools psychiatr Phil Stutz a jeho žák, psycholog Barry Michels, popisují množství honosně nazvaných „nástrojů“, jak ulevit psychickým bolestem. Stránka je protkaná nadšenými doporučeními od známých jmen – Gwyneth Paltrow, Drew Barrymore, Adama McKaye či Jonaha Hilla. Posledně jmenovaný se rozhodl svému dlouholetému terapeutovi Stutzovi vyseknout poklonu v podobě hluboce osobního dokumentu.

První minuty černobílého snímku zachycují Stutze a Hilla v psychiatrově pracovně. Hill se rozplývá touhou uctít člověka, jenž mu v životě tolik pomohl, a chce co nejširšímu publiku představit sadu Stutzových metod, díky nimž může každý okamžitě změnit svůj život. Takto velkohubé proklamace budí podezření u každého, kdo se s psychologickým šarlatánstvím zaručujícím rychlé a stoprocentní řešení problémů už setkal.

Pochybný první dojem nerozmělní ani výroky samotného Stutze, jenž brojí proti „tradičnímu“ pojetí terapie, při němž klient „jen“ mluví, terapeut „jen“ poslouchá a zachovává si určitý odstup. Zato Stutz vystupuje jako charismatický mudrc, který se nebojí mluvit sprostě, dělat si z klientů legraci a překračovat hranice terapeutického vztahu. Zároveň však ukazuje i svou zranitelnost, jelikož před kamerou bere léky na Parkinsonovu chorobu a otevřeně hovoří o smrti bratra v útlém dětství.

Pozorně naslouchající Hill je okouzlený a jeho pouto k duchovnímu guruovi ještě umocňuje fakt, že i on ztratil sourozence – filmařův starší bratr Jordan Feldstein totiž nečekaně zemřel před pěti lety na plicní embolii. Prvních dvacet minut snímku vyvolává dojem, že půjde o formálně střídmou, leč informačně nabitou konverzačku mezi mentorem a jeho dychtivým učedníkem/klientem. Následně se však v Hillovi probouzí i filmař, který už ve stylově nostalgické, zároveň však observačně vyspělé dramedii Devadesátky ukázal svůj režijní potenciál.

Dokument, v němž vystupuje jako vedlejší postava nahrávající protagonistovi na smeč v podobě oduševněle znějících životních rad, totiž Hill i režíruje a snaží se dialog dvou mužů ozvláštnit rozbořením filmové iluze a přiznáním, za jakých podmínek dílo vlastně vzniká. To je sympatický tah, vzbudí však očekávání ohledně možné metaroviny snímku, s níž se ale dál v podstatě nepracuje. V trochu pozměněných kulisách pokračují v tom, co Hill zjevně od začátku chtěl – vytesat pomník muži, jenž prý dokázal změnit jeho život.

Nic proti tomu, ale myšlenky, které Phil Stutz hlásá, jsou natolik lákavé, až mohou být nebezpečné. Jeho učení částečně vychází ze stále atraktivní jungiánské psychoanalýzy, hluboké rozbory nitra však nahrazuje mnohem povrchnějšími metodami vycházejícími z kognitivně-behaviorálních přístupů (nejvíc zřejmě z racionálně emoční behaviorální terapie od amerického psychologa Alberta Ellise). To pragmatickým zámořským hvězdám samozřejmě imponuje – proč trávit stovky hodin napříč několika lety života pronikáním do vlastního nevědomí, když je možné si okamžitě ulevit prostřednictvím snadno dostupných vizualizací?

Na zmíněném webu je k dispozici ochutnávka metod, které Stutz a Michels vytvářejí. Bonusové části lze za nemalý obnos pochopitelně přikoupit. Další nástroje jsou popsané ve stejnojmenné knize, jež před deseti lety vyšla i česky, a částečně jiný výběr metod se dostal i do aktuálního filmu. Jedná se o neustále zdokonalovanou sadu nástrojů, což reálně znamená, že Stutz a Michels mohou v podstatě donekonečna přicházet s novými (a tedy zpeněžitelnými) metodami.

Je možné, že si protagonista tohoto filmu takové odsudky nezaslouží. Třeba je skutečně přesvědčený o tom, že svým přístupem dokáže zhojit libovolně zjizvenou duši. Problém je však ve Stutzově aroganci, s níž vytvořené metody takto prezentuje. Právě patřičná sebejistota možná na Hilla a další hollywoodské hvězdy platí. Vždyť kdo by nechtěl od charismatické kapacity daného oboru získat stoprocentní záruku, že při využívání těchto nástrojů se jeho či její život zásadně zlepší?

Zatímco o Stutzových pohnutkách lze vést debaty, Hillovu upřímnost snad ani zpochybňovat nelze. Herec a režisér ve filmu otevřeně hovoří o tom, jak se jeho psychického zdraví dotýkaly nejen váhové výkyvy, ale i jejich neustálé probírání v médiích. Kvůli riziku panických atak se dokonce rozhodl tento film nijak nepropagovat. Nechtěl se účastnit mediálního kolečka a čelit leckdy jistě nepříjemným otázkám a komentářům ohledně své psýché.

Recenzní web Rotten Tomatoes aktuálně eviduje prvních šest zámořských recenzí a všechny jsou pozitivní. V podstatěsi vystačí s dojatým uznáním, že se herec dvakrát nominovaný na Oscara odvážil jít se svou kůží na trh a procítěným způsobem otevřel téma psychického zdraví. Potenciální rizika plynoucí ze suverenity a jednostrannosti takového filmu však zcela opomíjejí.

Hill tak budí dojem člověka, kterému někdo prodal nerezové hrnce pochybné kvality a on je nyní adoruje. Vztah obou mužů je podivně bezhraniční, plný opakovaných vyznání náklonnosti a respektu a také komentování životních rozhodnutí toho druhého. Přitom i v konvenčnějších terapeutických směrech je vazba terapeut – klient jedním z klíčových faktorů k uzdravení, to by však z hlediska filmového příběhu nevypadalo tak atraktivně.

Dokument tedy může být částečně škodlivý podobným způsobem jako třeba seriál Terapie či naprostá většina další audiovizuální tvorby zahrnující psychoterapeutickou práci. Jenže zatímco Terapie celý proces nepatřičně zjednodušovala a v zájmu budování dramatických momentů rozvolňovala hranice, jež bývají ve skutečnosti poměrně pevně nastavené, Stutz (film i člověk) psychoterapeutické procesy staví přímo na hlavu.

Ze zdánlivé osvěty se časem klube spíše reklama na Stutzovy produkty, v jejichž jádru je patrná bytostně americká filosofie pragmatismu: jít pořád dál, nepřestat se snažit, a to bez ohledu na případné (ne)úspěchy. Budiž, v určitých situacích a pro určitou klientelu může být takový přístup přínosný, je však třeba mít se na pozoru před ultimátním zobecňováním – na to si však snímek pozor rozhodně nedává.

Hodinu a půl dlouhý film se samozřejmě zabývá řadou smysluplných témat, která stojí za pozornost. Oba muži jsou sdílní ohledně vyrovnávání se se ztrátou bratrů, a především u Hilla je obdivuhodné sledovat, s jakou otevřeností a odvahou ke zranitelnosti k projektu přistupuje. Před kameru si v jednu chvíli dokonce pozve i svou matku (jedinou další postavu, která ve filmu vystupuje), s níž vzpomíná na křivdy během dospívání týkající se jeho váhy.

Samozřejmě je možné se etickými konotacemi konkrétních Stutzových „nástrojů“ nijak nezabývat a na snímek se dívat jen jako na dojemný pohled do jedné ztrápené hollywoodské duše. Díky řemeslné zručnosti, s níž se pracuje s velmi omezenými kulisami a grafickými vložkami, nemusí být ani na první pohled nápadné, jak sveřepě se Hill ve skutečnosti vyhýbá hlubším (a tím pádem samozřejmě děsivějším) ponorům pod povrch. Výsledkem je film, jenž je pro něj bezesporu velmi podstatný. Proces jeho vzniku možná posloužil jako trenažér větší otevřenosti vůči sobě samému. Přejme mu to.

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.