Publikum jeho tvorbu milovalo, kolegové jím pohrdali. Hudební kolos Ennio Morricone v dokumentu, který možná nedokoukáte

Snímek má prozaický název Ennio, stopáž dosahuje 156 minut a skládá se ze vzpomínek a myšlenek mluvících hlav (včetně té Morriconeho), archivních záběrů a vybraných scén z ikonických filmů, na nichž se Ennio podílel.

Tornatore (Všem se daří dobře, Legenda o „1900“) Morriconemu vděčí za mnohé, skladatel doprovodil řadu jeho ceněných snímků včetně oscarového titulu Bio Ráj z roku 1988. Výsledný dokument je skladatelovým životopisem, který sám částečně odvypráví. Režisér občas zařadí výhybku do světa hudební teorie, kterou ale ne všichni diváci a divačky docení či pochopí (v jedné z epizod například Morricone řeší význam kontrapunktu, skladební techniky při vytváření polyfonní hudby).

Ennio ve filmu fakta rozšiřuje o tolik důležité emoce. Se slzou v oku například i po několika dekádách vzpomíná na to, jak absolvoval hudební školu a oslavil to spolu se svým profesorem Goffredem Petrassim. Už v tu chvíli spřádali plány, co a pro koho by Ennio mohl tvořit.

Dokument důsledně upozorňuje na naprostou oddanost řemeslu a řád, který je tak blízký všem lidem z hudební branže. Morricone svůj talent zdědil, jeho otec byl úspěšný hráč na trubku. Když Morricone v 50. letech aranžoval populární skladby pro studio RCA, byl de facto neviditelným dělníkem, řemeslníkem sloužícím známějšímu interpretovi. I v tehdy ale vzpomenul na svého profesora: „Učil mě o důstojnosti skladatele. Měl jsem pocit, že ji musím používat i v těch nejjednodušších a nejprimitivnějších řemeslech.“

Díky pozitivnímu přístupu Morricone stoupal na žebříčku žádaných autorů. Vedle tvorby pro populární žánr se však věnoval i experimentální hudbě, v duchu musique concrète do tvorby začlenil ruchy psacího stroje, vody a podobně, což později zúročil v úvodu slavného Leoneho filmu Tenkrát na Západě (1968), kde úlohu hudby zastupují právě ruchy.

Mnohými oslavovaný a superlativy obdařovaný Morricone však v dokumentu působí dojmem pracovitého dobráka, který se sice dokáže dojmout a docenit vlastní přístupy, pýcha ale víceméně absentuje. „Snažil jsem se do písně přidat něco nadstandardního. Ale nepřišlo mi, že jsem inovátor,“ zazní například v jedné jeho sebereflexi.

Na Morriconeho vzpomínají světové filmové osobnosti jako herec Clint Eastwood, režiséři Dario Argento, Oliver Stone nebo Quentin Tarantino. Morricone s nimi spolupracoval a výsledek byl často velmi podobný, zatímco režiséři navrhovali své nápady, Morricone oponoval a prosadil si svou. Ale ku prospěchu výsledku, což s delším časovým odstupem autoři filmů potvrdili. Šach mat od Ennia, který tuhle stolní hru tolik miloval.

Dokument se dotýká i citlivějších témat Morriconeho života, jako byl jeho vztah s otcem (Morricone začal ve své tvorbě používat trubku až po jeho smrti), vyhraněnost italských skladatelů (jeho tvorbu pro film považovali za podřadnou) nebo oddanost ženy Marie, která vychovala čtyři děti a podporovala Enniovu kariéru.

Nejvýraznější prvek dokumentu nicméně přebírá hudba a ukázky z desítek snímků, na nichž se Ennio podílel. Morricone novátorsky použil kytaru ve westernu, nebál se operních prvků, pískání a výrazných ženských hlasů. Jeho skladby jsou zpěvné (může si je broukat de facto kdokoli), výrazný je zde dojem osudovosti. Autor používá nástroje jako malíř barvy nebo spisovatel slova a často vede publikum jinam než režisér filmu (Sergio Leone například často tvořil tak, že film stříhal až na Morriconeho hudbu).

Morriconeho hudba musí pohnout každým posluchačem. Jenže jak se vypořádat s kolosem, který má na kontě stovky děl (IMDb uvádí, že jeho hudba zněla u 530 titulů). Jak ho převést ho do podoby dokumentárního filmu, aby to nebylo školometské, zdlouhavé, opakující se? Tornatore částečně vystavěl pomník svému slavnému spolupracovníkovi, který tak dlouho čekal na celosvětové uznání (prvního Oscara dostal až roku 2007, rovnou za celoživotní dílo), dílem ale vznikl klasický střihový dokument, kde vystupují Morriconeho následovníci inspirovaní maestrem, jehož hudba nikdy neutichne. Pro mnohé diváky a divačky však bude snímek zdlouhavý, navíc nabídne ikonicky známé ukázky z děl, takže je nečeká mnoho objevných překvapení.

Ennio poukazuje na nezdolnost jistě umanutého umělce, který se zapouzdřil před nepřejícím a nechápavým okolím (italští kolegové často označovali jeho zběhnutí k filmu jako zločin) a chrlil jeden hudební doprovod za druhým (kromě hudby k filmu složil například poctu obětem atentátu na newyorská Dvojčata, ještě na sklonku života koncertoval a dirigoval po celém světě).

„Když jsem udělal první film, psal se rok 1961. Řekl jsem své ženě, že v roce 1970 s tím skončím,“ prohlásil. Jak tahle naivní představa dopadla, víme. Až metafyzicky působí skladatel v závěru filmu, kde se zamýšlí nad hudební tvorbou a jejím smyslem. Autor se důrazně zadívá do kamery. „Je to problém, který je tu pokaždé, když začínáte skládat a před skladatelem leží prázdná stránka. Je tam myšlenka, kterou je potřeba rozvíjet a která musí jít kupředu ve snaze najít... Co? To nevíme.“

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.