Fandil komunistům, urazil papeže, na Oscarech uspěl s tragikomedií o holocaustu. Kam se poděl Roberto Benigni?
Ital Roberto Benigni studoval na jezuitské akademii, takže nechybělo mnoho a stal se knězem. Jeho kariéru zhatily záplavy, které školu zničily. Benigni začal studovat ekonomii v Prato, pracoval za barem, kde se seznámil s italskými komunisty.
Později odešel do cirkusu, kde se přiučil pantomimě a gymnastice. Začátkem 70. let zkusil herectví, odcestoval do Říma a působil v divadelním spolku Satiri Theatre. Roku 1975 navázal spolupráci s režisérem Giuseppem Bertoluccim a představil se v jeho divadelní hře Cioni Mario di Gaspare fu Giulia. Následovala řada televizních angažmá, kde se Benignimu podařilo způsobit skandál v rámci pořadu Televacca, kde zpíval o klystýru. Italská cenzura jeho satiru zakázala.
Benigni veřejně sympatizoval s italskými komunisty. Proslul díky televizní show Jiná neděle (1978), v níž nevybíravě kritizoval filmy aktuálně uváděné v kinech. Údajně žádný z nich ani neviděl. Když Benigni roku 1980 moderoval festival hudby v San Remu, řekl o papeži Wojtylovi, že je „Wojtylacci“ (špatný Wojtyla) a na spor s Vatikánem bylo zaděláno.
Svůj první film režíroval roku 1983, šlo o titul Tu Mi Turbi. Během jeho natáčení se seznámil s herečkou Nicolettou Braschi (Mimo zákon, Život je krásný, Tygr a sníh), s níž ho pojí celoživotní manželství. Kdyby ho do svých filmů nevytáhl Jim Jarmusch, zůstal by zřejmě mezinárodnímu publiku téměř navždy utajený. V Jarmuschových snímcích (Mimo zákon, Noc na Zemi, Kafe a cigára) ztvárňoval roztržité, herecky často improvizující Italy/expaty, kteří toho opravdu hodně namluví, vypijí hektolitry kafe a do amerických nezávislých filmů vnášejí punc originálního jihoevropského šarmu.
Benigni si zahrál též pod taktovou Federica Felliniho v Hlasu luny (1990), v němž se coby náměsíčný muž vydává hledat ženu svého srdce. Fellini dle svých slov nazval Benigniho hereckým géniem. Populárním byl však stále hlavně v rodné Itálii.
Život je krásný stejně jako Oscar
Celosvětového úspěchu dosáhl svým scenáristickým, režijním a hereckým titulem Život je krásný (1997). Film pojednává o židovském otci, který se snaží uchránit syna před hrůzami války. Řekne mu, že v koncentračním táboře probíhá jakási bojovka, a když bude hrát podle pravidel, čeká ho na konci odměna. Do oscarového snímku Benigni promítl vzpomínky svého otce, který byl za války v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Dle vlastních slov hrůzy přežil také díky humoru. Život je krásný je poctou klasikům (ChaplinůvDiktátor, muzikál Zpívání v dešti) a Benigni zde vystupuje coby svébytný autor hrající na city. Slzy dojetí a rozporuplné reakce tu obstarává nicnetušící dítko v kulisách koncentračního tábora.
Benigni za Život je krásný převzal Oscara za mužský výkon v hlavní roli (nominovaný byl také Tom Hanks za Zachraňte vojína Ryana), film dále triumfoval v kategorii nejlepší hudba (Nicola Piovani) a nejlepší zahraniční film. Tuto kategorii vyhlašovala Sophia Loren, italská držitelka Oscara za Horalku z roku 1960. Loren byla vůbec první neanglicky mluvící herečkou, která sošku v hlavní ženské herecké kategorii obdržela. Benigni ji téměř po čtyřech dekádách následoval a radost, dojetí i teatrálnost je z videa jasně patrná.
Benigniho následující režijní počin Pinocchio (2002) se stal nejdražším filmem v dějinách italské kinematografie. V Evropě i USA nicméně propadl jak u kritiků, tak u divaček a diváků. Za tento film si Benigni dokonce vysloužil cenu Zlatá malina za nejhorší herecký výkon. Ve stejném roce poskytl interview v dokumentu The Magic Of Fellini (2002), v němž zavzpomínal na spolupráci s legendárním autorem.
Roku 2005 režíroval další snímek inspirovaný válkou, tentokrát v Iráku. Tygr a sníh je hořkou komedií a protiválečným manifestem. Benigni tentokrát ztvárnil italského básníka, který odjel do Iráku, aby zachránil svou lásku, ženu svého života, která při jednom spojeneckém náletu na Bagdád utrpěla zranění. V hlavní ženské roli se opět objevila Benigniho žena Nicoletta Braschi. Snímek si vysloužil chladné ohlasy a na to, že by navázal na Život je krásný, jeho tvůrce mohl zapomenout.
Benigni stále žije v italském Toskánsku, naposledy pracoval na Pinocchiovi (2019), ale už pouze coby herec, když ztvárnil Gepetta pod taktovkou režiséra Matea Garroneho (Dogman, Gomora). Na rozdíl od Benigniho verze Pinocchia z roku 2002 se ta nová setkala s pozitivním přijetím. Benigni byl navíc loni oceněný na benátském filmovém festivalu Zlatým lvem za celoživotní přínos filmu.
Herec, který vyšel z módy
Proč už se Benigni neprosazuje jako na sklonku 20. století? Dle vlastních slov dává přednost divadlu a televizi. Zmínil to v loňském roce v rozhovoru pro Collider. „Podnikl jsem dlouhé turné s Divine Comedy kolem světa. Byl jsem v New Yorku, Chicagu, Washingtonu, Bostonu, všude možně. V Itálii jsem pracoval pro televizi, ale ne pro film. Vyhovuje mi věnovat se divadlu a televizi. Nabídek mám plno, ale prostě se nevěnuji filmu,“ vysvětlil.
Pravdou nicméně je, že Benigniho styl herectví vyšel z módy. Herec nejde s dobou, nemění se. Magazín Jacobin to v červnu loňského roku shrnul následovně: „Dlouhou dobu své kariéry se vyvíjel a byl invenční, ale v posledních dvaceti letech už nepokouší žádné hranice či tradice, už není inovátorem. Raději se opakuje, je konvenční a hraje na jistotu, nechce znepokojit publikum, jako tomu bylo dříve.“ Zlatý lev mu byl udělený de facto za celoživotní přínos, dá se tedy hořce dodat, že už od něj nikdo nic velkého nejspíš nečeká.
Kinolog: Božský Vojta Dyk bez klobouku bos, upadnul mu nos. Dostane za to Oscara?
Po dlouhé době vzniknul v Česku tak ambiciózní historický životopisný film. Režisér Petr Václav přitom nikdy podobný projekt nedělal. Největší pastí by bylo hledat v něm nového Amadea. Il Boemo se vydává vlastní cestou.