Arnold slaví tři čtvrtě století. Připomeňte si 11 z jeho ikonických rolí

Arnold, který dnes slaví pětasedmdesáté narozeniny, si jako malý chlapec vysnil, že dobude Ameriku. A v jeho spanilé jízdě Spojenými státy nakonec filmy představují jen část toho, co dokázal. Jeho sportovní, obchodní a politické úspěchy ale ponechme stranou a podívejme se hezky chronologicky, jak se chudému výrostkovi z Rakouska podařilo omotat si kolem prstu Hollywood.

První Arnoldova role je notoricky známá svou špatností. Když ji ale zasadíme do kontextu, začne nám alespoň dávat smysl. Mladý bodybuilder přijel do USA poprvé v roce 1968 a měl velké plány. Pokud o Arnoldovi potřebujete vědět jednu věc, tak že se nikdy nebál snít ve velkém. Počítal i s účastí ve filmech, podle svých slov ale ne před třicátými narozeninami – první dekádu chtěl věnovat sportu, až s odchodem z výslunní by začal přijímat filmové role.

Nakonec se ale vše semlelo mnohem rychleji. Díky machinacím jeho proaktivního manažera Joe Weidera (který se prý před producenty dušoval, že Arnold má z Evropy obrovskou „jevištní“ zkušenost, aniž by upřesnil, že tím nemyslí divadelní, ale kulturistické jeviště) se ocitl před kamerou v dvaadvaceti letech, jen pár měsíců po příchodu do Spojených států. Ještě předtím, než se pořádně naučil anglicky, což Weider do posledního okamžiku tajil.

Arnoldova řeč se nakonec vyřešila předabováním. (Proto je nefér smát se později vydané verzi s původním zvukem. Šlo o to, aby Arnold správně otevíral pusu, ne aby srozumitelně vyslovoval.) To ale nebylo nic platné, protože vzniklo šílené béčko, které má smysl sledovat jen pro neotesané kouzlo mladého Arnolda, jehož vzrušení a radost z Ameriky tu rozhodně nejsou hrané.

Na druhotině si dal Arnold mnohem víc záležet a také se mu to vyplatilo. Zůstaň hladový je drama spadající do hnutí nového Hollywoodu, jde tedy o veskrze vážně míněný snímek. Za debutový výkon (protože se všichni rozhodli blahosklonně předstírat, že Herkules se nikdy nestal) si pak odnesl Zlatý glóbus. Ano, Arnold je držitelem Zlatého glóbu za herectví! A zcela po právu.

Zůstaň hladový je syrový film o kariérních i osobních těžkostech mladého kulturisty a majitele tělocvičny. Skvěle zde přihrává mladý Jeff Bridges, tehdy již ceněný herec, a nutno dodat, že si s Arnoldem nemají co vyčítat. Arnoldův jazykový projev a obecně vyjadřování jsou specifické a strhávají pozornost, to ale neznamená, že jejich prostřednictvím nemůže zahrát silné emoce.

Zůstaň hladový mělo premiéru ve stejnou sezónu jako Rocky, jenž bodoval v tržbách i na Oscarech. Ve své autobiografii Arnold vzpomíná, jak Sly nadšeně tleskal Arnoldovu Glóbu a on naopak Stallonemu za Oscara pro nejlepší film. Právě ten okamžik byl v mnoha ohledech začátkem jejich přátelské rivality.

Arnoldův film se bohužel dočkal pouze kritického úspěchu, kvůli zpackané propagaci a silné konkurenci Rockyho finančně propadl. A protože Arnold směřoval za úspěchem a chtěl dosáhnout statusu hvězdy, vkročil pak raději do mnohem mainstreamovějších vod. Stejně intimní role jsme se od něj už nikdy znovu nedočkali.

Kasovní neúspěch filmu Zůstaň hladový trápil Arnolda jen trochu, protože věděl, že v ohni už se pomalu žhaví další želízko. Pumping Iron je dodnes zásadní dokument, jenž bodybuildingovou komunitu dostal z okraje přímo do středu mainstreamu. Šlo o obrovský úspěch, který dělá reklamu jak celému oboru, tak Arnoldovi, jenž je jeho prominentní figurou.

Šlo o filmový event, o němž se dlouho šuškalo. Propagace tentokrát chytře využila postupných exkluzivních projekcí, aby zvědavost mohla bobtnat spolu s prvními nadšenými reakcemi. Zlatý glóbus za Zůstaň hladový jistě souvisel s tím, že Arnold osobně inicioval pro členy zahraničního tisku první projekce Pumping Iron – jednak tím polechtal jejich ego, jednak je ujistil, že o něm ještě hodně uslyší a jeho ocenění bude tedy pro ně samé dobrá reklama. (Pokud se vám to zdá jako „podvádění“, takový lobbing stojí takřka za každou prestižní soškou a ekvivalent téhož jistě dělala i konkurence.)

Arnold projevil své showmanství. Dnes již přiznává, že si řadu historek vymyslel, protože producenti chtěli trochu víc dramatu a konfliktu. A hlavně se prezentoval jako člověk, jehož úspěch je takřka otázkou národní cti, protože se v jeho osudu zhmotňuje celý americký sen. Pumping Iron na jednu stranu představuje mladého a tak trochu arogantního rebela, jeho úspěch ale stvrzuje základní americké kulturní hodnoty. Ideální!

Po „dvojvýkonu“ v Zůstaň hladový a Pumping Iron bylo jasné, že Arnolda je potřeba nějak pořádně zužitkovat. On sám, stejně jako celou předchozí dekádu, tvrdošíjně odmítal role padouchů a jednorázových televizních záporáků, chtěl pouze hlavní role kladných hrdinů. Samozřejmě si uvědomoval své fyzické a jazykové limitace, na druhou stranu mumlající Sly v oscarovém Rockym a všudypřítomné Pumping Iron otevřely dveře mainstreamu novému typu hrdiny. Takovému, který dřív patřil jen do okrajových béček.

Barbar Conan byl pro Arnolda v mnoha ohledech splněný sen. První film, jehož zhlédnutí si z dětství u Štýrského Hradce pamatoval, byl Tarzan s kulturistou Johnnym Weissmullerem – nyní měla podobná role udělat hvězdu i z něj. Režisér John Milius zkonstruoval celý film situovaný do fantaskní pseudostředověké Evropy kolem Arnolda, jeho fyzičnosti a jeho specifických schopností. A Arnold s nadšením sledoval, jak se okolo něj točí celý svět.

Výsledný film měl dle očekávání velký úspěch a Arnold se upsal dalším dílům. V roli Conana se skutečně ještě několikrát vrátil, série ale vyšuměla celkem brzy – pravděpodobně proto, že pokračování se oproti dost brutální jedničce začala soustředit na „rodinnou zábavu“ a začala působit poněkud infantilně. Udělejme pak Arnoldovi radost a ani nezmiňujme Rudou Sonju. Rudá Sonja a Herkules, a to se málo ví, jsou filmy, které vůbec neexistují.

O Terminátorovi si můžete přečíst včerejší obsáhlý článek. Připomeňme si, že Arnold hodně váhal, protože oproti původní nabídce mu mladý James Cameron začal cpát roli padoucha – tedy právě to, čemu se tvrdošíjně vyhýbal. Záporáky totiž ztvárňují herci na konci kariéry, kdy dávají najevo, že jsou připravení předat štafetu hrdinství.

Nakonec ho ale zlákala představa ukázat se v moderních amerických kulisách. Už proto, že Barbar Conan jen stvrdil stereotypní představu neinteligentního, obhroublého divocha. Terminátor je veskrze americký antagonista – hi-tech, precizní a stylový. Oprostit se pak od všech emocí a ztvárnit uvěřitelně stroj je o kus větší herecký výkon, než se možná zdá – Arnie s Cameronem hledali inspiraci hlavně u Yula Brynnera z původního Westworldu.

Terminátor byl samozřejmě velký úspěch. A ještě větším byla jeho první dvě pokračování, z nichž T2 dodnes mnozí označují za špičku amerického blockbusteru.

Jedno ale Arnold po Terminátorovi věděl s jistotou: další role musí být kladná! Tak kladná, jak může být, jinak už se rolí padouchů nezbaví! A tak vzniklo Komando, jež v mnoha ohledech vnímáme jako mustrový film osmdesátých let. Na začátku plukovník John Matrix krmí laňky a rozdává úsměvy, ale jakmile mu unesou dceru, rozpoutá peklo na zemi.

Komandem Arnold skutečně tak trochu zajíždí do mustru. O filmu vždy přemýšlel velmi pragmaticky. Od dětství snil o úspěchu a statusu – konkrétní způsoby, jak jich dosáhnout, byly druhořadé. Když zjistil, že jeho tělo skvěle reaguje na fyzické cvičení, vydal se cestou kulturistiky. A když poznal, že může díky své figuře prorazit v Hollywoodu, šlo o jasnou volbu.

Pak bylo jeho cílem každým svým filmem zdvojnásobit předchozí honorář, je to skutečně až tak přímočaré. Ne, Arnold není jen proto hloupý, a dokonce má nakoukáno docela dost klasik, jak alespoň vyplývá z jeho autobiografie, kde občas vysype z rukávu nečekané jméno z amerického kánonu. Nemá ale cenu si ho romantizovat – stejně jako terminátor pronásleduje své oběti, Arnold pronásledoval úspěch.

Komando bylo filmem, který doba chtěla. Připsal si za něj o půl milionu víc než za druhého Conana. A jelo se dál.

Arnolda ale nemáme jen díky jeho osobní vytrvalosti. Aby neupadl do rutiny a zapomnění, musel mít i pořádný kus štěstí. Předně na lidi, jež potkal a kteří věděli, jak ho pořádně zapřáhnout. Ukázkou toho je i Predátor. Režisér John McTiernan ještě předtím, než dal osmdesátkovému nezničitelnému hrdinovi sbohem s jeho přelomovou Smrtonosnou pastí, zazpíval světu jednu z labutích písní tohoto subžánru.

V Predátorovi přiložil ruce k dílu i pověstný trikař Stan Winston a jeho kamarád James Cameron, s nimiž se Arnie dobře znal, a společně vytvořili monstrum, které se trvale zapsalo do popkultury. Predátor vlastně předznamenává posun devadesátých let, protože po první polovině plné svalů a testosteronu se naplno zjevuje monstrum, které ze všech těch nasteroidovaných nadlidí dělá bezbrannou kořist. Arnold musí neviditelného lovce přechytračit, protože fyzicky by na něj nikdy nestačil.

Herec si tu tak trochu kopal vlastní hrob. Ve své autobiografii vzpomíná, jak ho natáčení provázené komplikacemi zmáhalo, a když se měl v džungli válet po zemi umatlaný blátem, říkal si: „Jak jsem se tu, proboha, ocitl?“ Když byl z Predátora druhý nejúspěšnější film roku, samozřejmě si ho zpětně zamiloval. Takový už je Arnold.

Arnold tvrdí, že jeho přechod ke komediálním rolím byl jeho vlastní nápad, k němuž se dlouho odhodlával a nakonec si ho u studií musel vydupat. Na Dvojčata prý získal zelenou jen se slibem, že se vzdá honoráře a počká si až na podíl ze zisku. I když dnes jeho komediální role vnímáme jako symbol úpadku, ve skutečnosti šlo o velké hity – Dvojčata vydělala při rozpočtu 15 milionů celosvětově 200. Totéž zopakoval o dva roky později Policajt ze školky. Až Junior v roce 1994 s nabobtnalým rozpočtem 60 milionů získal jen neuspokojivou stovku.

Účast režiséra Ivana Reitmana, jehož Krotitelé duchů byly velkým hitem, dokazuje, že Arnold bral i tyto role vážně a rozhodně k nim nepřistupoval bezmyšlenkovitě. A prý si je i královsky užil. Zatímco natáčení akčních filmů pro něj byla vždy hlavně šichta, co se musí přečkat, na výrobě svých komedií si prý poprvé užil legraci během práce. Přejme mu to! I když koukání na tyto filmy od začátku do konce dnes podstupuje málokdo, v různých kompilacích hlášek na YouTube se neztratí.

V devadesátých letech už, s výjimkou návratu ke kultovnímu Terminátorovi, Arnold nemohl hrát své dřívější role s vážnou tváří a očekávat stejný úspěch. Volba holandského ďábla Paula Verhoevena se mu tedy velmi vyplatila. Měl se objevit už v RoboCopovi, odmítl ale strávit celé natáčení v nelidském převleku, v němž musel nakonec trpět Peter Weller.

Další příležitost si ale nenechal uniknout a ve své autobiografii, která ostatně nese název Total Recall, popisuje tento snímek jako největší osobní úspěch své filmové kariéry, protože na něm měl vlastní zájem a tlačil ho proti vůli nedůvěřivých producentů. Arnold to vidí jako důkaz svého obchodního citu, kdy rozpoznal dobrý nápad na kvalitní produkt a podpořil talentovaného tvůrce, aby ho uvedl na trh. A výsledek skutečně trhl několik kasovních rekordů.

Z našeho úhlu pohledu jde samozřejmě především o perfektně zábavný akční film, kde jeden nápad střídá druhý a v akci se skvěle doplňuje napětí a smysl pro humor.

Druhý Terminátor z roku 1991 byl svým způsobem Arnoldovou rozlučkou s honěním se za rekordy. V mnoha ohledech je ale nejlepší tečkou Poslední akční hrdina. Opět ho má na svědomí John McTiernan, od nějž se čekaly velké věci, jeho vize akčního filmu ostatně definovala devadesátá léta.

Poslední akční hrdina, sebeparodický příběh o protagonistovi akčních trháků, který se dostane do skutečného světa, však skončil jako jeden z nejznámějších hollywoodských propadáků. V mnoha ohledech to je nefér – tržby snímku nejsou zase tak tristní, jenže enormní úspěch Arnoldova T2 a McTiernanovy Smrtonosné pasti vyvolaly očekávání, jaká se nepodařilo naplnit. Říká se, že jde o ukázkové selhání marketingu – produkce nezvládla vykomunikovat, komu je vlastně film určený. Je to akční film? Je to komedie? Je pro děti, nebo pro dospělé? Je to hlavně škoda, protože jde o docela příjemnou podívanou, která hravě překonává Reitmanovy komedie. Arnold tu předvádí svou vážnou i hravou stránku a je radost u toho být.

Neměli bychom ale končit neúspěchem, tak si připomeňme asi poslední opravdovou pecku s Arnoldem v čele. Má ji na svědomí opět James Cameron těsně předtím, než se z něj stal režisér opulentních melodramat. Jeho rozloučení s akčním žánrem bylo pojaté opravdu ve velkém, záměrem bylo natočit akční film tak absurdní, jak je možné, na rozdíl od T2 s trochu sebeparodickým nádechem.

Cameron byl na vrcholu své megalomanské fáze, takže triky i speciální efekty táhl k maximu. Totéž platilo o fyzických a kaskadérských výkonech – Arnold přiznává, že kdyby po něm chtěl totéž kdokoliv jiný, nikdy by nepřijal, chvílemi se totiž bál o vlastní život.

Arnold samozřejmě nepřestal točit a i některé další filmy byly úspěšné. Pravdivé lži jsou ale jeho posledním opravdu velkým a opravdu skvělým snímkem. Postupně se začal soustředit na byznys a politiku a v obojím to opět dotáhl daleko. A ať si o jeho svérázně pragmatickém přístupu k filmu myslíte cokoliv, nejde mu upřít, že bez něj by americká kinematografie byla o něco nudnější a tak nějak menší.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.