Hranice lásky oscilují mezi softpornem a výpovědí ztracené generace

Hranice lásky jsou osobním projektem herečky Hany Vagnerové a režiséra Tomasze Wińskiho. Předem je přitom provázely zvěsti o odvážném autorském díle. Hana (Hana Vagnerová) a Petr (Matyáš Řezníček) zde tvoří milenecký pár, který doplácí na standardní neduh moderní generace a životní momenty raději natáčí na mobil, než aby je skutečně prožíval. A když se rozbije úložiště, které uchovávalo pětiletou „videominulost“ páru, rozhodnou se milenci začít znovu – jen s tím rozdílem, že odstraní sexuální bariéry a budou hledat vzrušení u záletů a bokovek.

Obecně jde o nadčasové a vždy aktuální téma, které jen v poslední době vystupuje více na povrch úměrně s tím, jak se lidé ostatním otevírají například na sociálních sítích. Posedlost pořizováním vlastních záznamů otiskuje Wiński také do formálního provedení, neboť část filmu je natáčena na mobil přímo protagonisty – a to včetně úvodního sexu mezi titulní dvojicí.

Hana s Petrem jako by tím, že své nejcitlivější prožitky ukládají jako audiovizuální soubory, nevědomky souhlasili, že jejich intimita není určená pouze jim. A když před nimi na večírku jejich přátelé, partneři Vít (Martin Hoffman) a Vanda (Eliška Křenková), demonstrují své radikální polyamorní postoje, impulz zabere takřka okamžitě. Dohodnou se, že mohou mít sex s jinými lidmi, pokud budou vzájemně otevření a nikdy se s nikým nesejdou opakovaně.

Pro mnohé postarší návštěvníky novinářské projekce byly už tyto výše nastíněné motivy neúnosné a řada lidí ze sálu odcházela. Snad se cítili nepatřičně podobně jako Hana s Petrem, jejichž experimenty zpočátku vyznívají záměrně absurdně – Hana z hecu vyzve neznámého muže před barem k „trojce“, a když se cizinec opravdu dostaví k nim do bytu, požádá o to, zda se může osprchovat.

Hrdinové se vydávají na neprobádané území s předstíranou lhostejností a nepřipouští si, že je zakázané ovoce pochopitelně vzrušuje. Netřeba si ostatně něco nalhávat a naivně posilovat morální zábrany, které jsou v otázkách sexu zoufale vrtkavé – sex je podlahou i zastřešením každého vztahu, který se vydává za láskyplný, a láska „je pouze chemická reakce, která nutí zvířata se rozmnožovat. Udeří tvrdě, ale pak vybledne a nechá tě na holičkách ve chřadnoucím manželství“. Možná jde pouze o cynický citát geniálního a neempatického vědce z Ricka a Mortyho, který s Hranicemi lásky nemá přímou souvislost, ale pravdivost mu upřít nejde a myšlení zdejších postav ji jen podtrhuje.

Bohémské záletnictví Hany a Petra nepřináší žádná nová životní odhalení ani neláme tabu. Navzdory intelektu jsme od přírody pudová stvoření a soužití dvou jedinců může fungovat jen tehdy, pokud člověk najde zalíbení ve společných zájmech a se svým protějškem komunikuje. „Nemáme se snažit najít radost, ale hledat zalíbení v tom, co děláme,“ svěřuje se v úvodu Hana o dávné myšlence své matky. Máme pak milence litovat a soucítit s nimi, když dělají přesný opak a podivují se, že je intimní prožitky s někým jiným vzájemně odcizují?

Je totiž poněkud matoucí, co přesně chtějí tvůrci sdělit a na koho apelovat. Místy to vypadá, že servírují psychologickou studii o tom, jak potlačovaná sdílnost a upřímnost ve vztahu vede k pádu do temných zákoutí mysli. Až tam, kde sex opouští fyzickou rozkoš a funguje jako ventil vnitřního soužení. A jindy přepnou k rozpustilé komedii mravů, kde nezávazně dovádí karikaturní postavy, jimž se máme smát.

To, co postavy provozují, nakonec působí jako abnormální absurdita a cesta do pekla, tudíž ze slibované provokace a hloubavého zkoumání sexuality vyleze jen další konzervativní moralita. A navíc je to celé opět vázané hlavně na perspektivu Petra, jenž je od začátku zdrženlivější a v závěru platí víc za oběť nežli za nedbalého partnera, který přítelkyni sám vyprovokoval svým předstíraným postojem „je mi to jedno a jsem nad věcí“.

Hranice lásky možná testují lidské vztahy o dost odvážněji než většina tupých středostavovských komedií z posledních let, ale v součtu nic nového nepřináší. O sexuálních tužbách promlouvají s upřímností člověka, jenž si všemi v příběhu znázorněnými stádii prošel, a nebabrají se v širších sociálních či ekonomických souvislostech.

Na jednu stranu je to fajn a 95 minut rychle uteče, ale současně se zase zužuje cílovka, neboť spoustě lidí budou problémy a činy postav připadat navzdory jejich instinktivní nátuře cizí a nepochopitelné. Měl být film více sexuální alegorií, v níž Hynek Čermák ztvárňuje hlavu čtyřčlenné domácnosti, kde každý spí s každým a Petr používá k jejímu popisu pojmy jako sekta nebo Kelly Family? Nebo chtěli tvůrci pomocí decentní erotiky ukázat odvrácenou stranu sexu, který nemusí být jen vzrušivý, nýbrž i pouhým nástrojem k pomstě partnerovi?

Odnést si z Hranic lásky něco přínosného je složité a musí nám stačit, že se příběh zcela nedrolí a s motivacemi postav se mnohdy dovedeme ztotožnit. Spoustě dialogů nechybí uvěřitelnost a herci se snaží, ačkoli nedokážou zakrýt to, že jejich charaktery okupují dávno známé a nijak šokující teritorium. Téma mimomanželského sexu ostatně rozvinula třeba Svatá čtveřice a nástrahy lidské přitažlivosti poutavěji rozebral třeba loňský Nejhorší člověk na světě, popřípadě i mistrovské dílo Stanleyho Kubricka Eyes Wide Shut, které sexu dokázalo vtisknout enigmatickou, nikoli jen povrchně provokativní povahu.