Film A pak přišla láska ukazuje mileniálům, že na ně někdo myslí. Ale stačí to?

Sám jsem se zařadil do tábora razantních odpůrců, což ale neznamená, že jsem na jeho další film nebyl zvědavý a vlastně se na něj svým způsobem netěšil. „Loving to hate“ je nakonec lepší než nezájem. A druhotina se mi nyní líbila o poznání víc, i když se mi jen potvrdilo, že si zkrátka neporozumíme.

Matka padesátnice (Pavla Tomicová) s dcerou třicátnicí (Sara Venclovská) jede na víkendový pobyt do přírody ke kartářce a zjevné šarlatánce (Tereza Hofová). Pomocí jejích rad chce starší žena k velké nelibosti té mladší najít nový smysl života. Obě jsou v depresi a nešťastné, obě k sobě cítí negativní emoce tak silné, že se zdá, jako by je k sobě vázala už jen povinnost.

Matka využívá povědomou kombinaci citového vydírání a manipulace, mix zranitelnosti a dominance. A dcera, jako tolik z nás, ještě neobjevila fázi následující pubertální revoltu. Ví, že je na ni už moc stará, ale protože se jí ještě nepodařilo zařídit si život, „jak se sluší“, moc jiného jí nezbývá. Udržuje se tedy vůči mámě v nekonečné pasivně agresivní apatii. Obě si musí vyřešit jak vztah k sobě navzájem, tak i ke světu.

Snímek si vystačí se čtyřmi ženskými postavami, zmíněnou trojici občasně doplňuje „asistentka“ kartářky (Eliška Soukupová), a odehrává se zcela v izolaci od světa. I od mužů, kteří jsou přítomní jen jako jedno z témat, byť z těch důležitých. Nakonec se překvapivě málo vsází na napětí během samotných „seancí“, jimž dcera pomalu proti své vůli propadá. Mnohem víc se tvůrci soustředí na okamžiky mezi nimi, kdy se obě účastnice dohadují, co to vše vlastně znamená. Atmosféra je spíš vážná, až tísnivá, jen s občasným problesknutím humoru.

A pak přišla láska není tak strašně upjatý film jako Zrcadla ve tmě už proto, že nejde o černobílou konverzačku točenou v akademickém formátu členěnou do kapitol. Výsledek tedy vypadá, že je dílem člověka, ne algoritmu se zadanými prospekty „velkého uměleckého díla“. Uchopení má relativně blízko k realismu, i když Holý se nevzdává ani svého rukopisu v podobě dlouhých, výrazně komponovaných záběrů, kde se pracuje se statickým obrazem, prázdným prostorem a kontrastem celku a detailu. A také velkým prostorem pro hereckou exhibici. Herečky jsou mimochodem skvělé. Obsazení je typově silné, postavy zjevně symbolizují víc než jen sebe sama, nestávají se ale karikaturami.

Výsledný dojem je pro mě ale stejně těžko stravitelný jako minule. Trochu se děsím toho, jak se má generace mění v generaci našich rodičů a od umění nyní čeká a oceňuje validaci sebe sama a svého života. Nikdy jsem nechápal, proč moje máma nadšeně sjíždí pozdní normalizační seriály nebo rutinní retro komedie a vysvětluje to: „Já vim, že je to pitomost, ale tohle je můj život, je skvělý vidět svůj život.“

A teď jsme se dostali do fáze, kdy mileniálové začali propadat nadšení, když ve filmu vidí sebe. Když symbolicky vidí „ty skleničky, jaký máme taky doma“ ve formě přeříkávání neuróz a komplexů, jimiž trpí. A nenechte se mýlit – ačkoliv má A pak přišla láska prominentní postavy dvou generací, protagonistkou je jednoznačně dcera a na situaci je nazíráno z jejího úhlu pohledu.

Stihl jsem už zaznamenat několik reakcí, kde se nadšeně zmiňovalo, jak se v tom filmu pisatelky a pisatelé poznávají… A nic víc. Já jsem se naučit tohle brát nejen jako málo, ale jako trestuhodně málo. Jako past, které by se nemělo propadat. Vidět sebe sama má smysl jen tehdy, když umělec tento otisk vystavuje nějaké kritice, reflexi, dělá s ním něco zajímavého.

To ale Šimon Holý zatím pokaždé přeskočil. Když měla skončit Zrcadla ve tmě a postavy měly k něčemu dojít, začala hrdinka prostě tančit v omšelém filmařském gestu „osvobození pohybem“, což by od Zlé krve, kde byl tento princip využitý s úžasným efektem, mělo být bráno jako porušení nějaké mezinárodní dohody a mělo by to být proti zákonu. I A pak přišla láska končí tím, že postavy udělají něco velmi „random“, co by se hodilo do Samotářů, a vrátí se domů.

Jde o ten typ filmu, který jednou z posledních scén variuje tu první, aby vznikla iluze toho, jak se to hezky zacyklilo a jak to mělo smysl. Ten film ale neopisuje kruh, je to šmouha s mašličkou.

Počkat… Je A pak přišla láska prostě reinvence chcípáckého filmu? Onoho pomyslného „žánru", ve skutečnosti tendence českých filmařů stranit sobeckým líným protagonistům, kteří si neustále stěžují, litují se a něco po někom chtějí? I zde si postavy vylívají srdce, jak jim svět nic nedává, aniž by samy cokoli dávaly světu. Matku jako bývalou psycholožku a dceru se zcela nejasnou kariérou (byla právě vyhozená, ale nevíme přesně odkud) nejde ani přesnĕ zasadit do kontextu společnosti.Ano, víc si svou situaci uvědomují, protože žijeme v době performativní sebereflexe, ale nakonec propadají stejným pudům a touhám.

Šimon Holý se nedávno vyjádřil, že ho zajímá okamžik těsně před změnou. To je velmi lišácká úniková cesta, která nakonec ale neznamená vůbec nic, když při sledování jeho filmů nemáme důvod si myslet, že se postavy změní. Je jedna věc, že tomu věří režisér, ale jeho osobní kánon ohledně vývoje děje není kanonický pro diváky ani divačky. A ti vidí další kvantum sebelítostných a sebedojímavých výjevů, které skončí proto, že musí skončit film.

Samozřejmě, že „proměna postav“ není povinná položka filmu. Že se smí pracovat s „chcípáky“. A sledovat okamžik před předpokládanou změnou je zcela adekvátní námět. Jenže on okamžik před změnou pořád není statický a nehybný. Vezměme si Truman Show, která letos zdobila canneský plakát. V ní hrdina na konci udělá velké rozhodnutí opustit zkonstruovaný svět. Důsledky tohoto rozhodnutí nikdy nevidíme, nevidíme ani, jak přesně ho bude Truman realizovat a jestli toho okamžitě nebude litovat. Ale předchozí hodinu a půl jsme sledovali smysluplnou cestu k němu. Hrdinky A pak přišla láska na konci naznačí rozhodnutí do budoucna, ale upřímně řečeno – kdyby na základě úplně stejného filmu udělaly opačné rozhodnutí nebo žádné, nebyl by v tom moc velký rozdíl. Trvanlivost a váha takového náznaku je tedy pochybná.

Možná po všem sepsaném překvapí relativně vysoké hodnocení. A musím se přiznat, že kdybych A pak přišla láska nechápal jako pokračovatele Zrcadel ve tmě, ale přišel tabula rasa, asi bych výsledek ocenil mnohem víc za některé jeho observační kvality. A také za silnou reprezentaci žen před i za kamerou. Protože mi ale přijde, že vidím odhalující se vzorec, zážitek mi hořkne. Je však nutné podotknout, že diváci a divačky s jinými principy, kteří se soustředí mnohem silněji na samotnou existenci reprezentace, ať už žen, nebo celé generace, budou opět výrazně spokojenější než já.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.