Chlapi smrdí a jsou posedlí fotbalem. V hloubi duše jsou ale dobráci, vyplývá z pokračování úspěšné komedie Po čem muži touží

Psycholožka Irena Kopáčová (Anna Polívková) vede partnerskou poradnu. V poslední době se jí ale moc nedaří. Její klienti a klientky odcházejí často nespokojení a navíc náhle dostává výpověď z nájemní smlouvy v domě, kde má svou ordinaci. Krátce nato přistihne přítele při nevěře. Obrovskou zášť vůči mužům, kterou v tu chvíli pociťuje, se rozhodne utopit v alkoholu v doprovodu kamarádky Marcely (Tereza Kostková). Při opileckém potácení se městem náhodou zavítá do stanu staré věštkyně (Zuzana Kronerová), jíž sdělí své přání stát se mužem. Když se druhý den ráno probudí, s šokem zjistí, že se její přání splnilo a změnila se v muže (Jiří Langmajer). Vypořádat se s neuvěřitelnou situací Ireně pomůže soused Radim (Marek Taclík), jenž je do ní už dlouho zamilovaný.

Po čem muži touží 2 je dějově nenavazujícím pokračováním stejnojmenného obřího komediálního hitu scenáristy a režiséra Rudolfa Havlíka (Bábovky, Minuta věčnosti), jenž se stal v roce 2018 divácky nejnavštěvovanějším filmem v českých kinech. Vznik dalšího dílu byl tedy jen otázkou času. Nyní je tady (opět pod Havlíkovým režijním vedením) a je to v podstatě totéž, co jednička, akorát se prohodily pohlaví. Dokonce i ústřední herecká dvojice (Langmajer/Polívková) zůstala zachována, přestože se jedná o jiný příběh s jiným postavami.

V prvním dílu se ze sexistického šovinisty, jenž je přesvědčený, že ženy mají život jednodušší než muži, kouzlem stane žena, aby pochopil, že že to tak není. Dvojka je tedy v principu o tomtéž, akorát že tentokrát má ukřivděná žena dojít k pochopení, že muži nemají život výrazně snazší než ženy. Celý film je potom podobně banální a povrchní jako tato jeho ústřední zápletka, která má k jakékoliv originalitě proklatě daleko.

Filmů s premisou prohazování těl existují přinejmenším desítky. Z těch slavných a kvalitních můžeme zmínit např. Velkého, kde se z třináctiletého kluka stane přes noc dospělý muž (v podání Toma Hankse), či skvělé Mezi námi děvčaty, kde si rebelující puberťačka (Lindsay Lohan) prohodí tělo se svou kultivovanou matkou (Jamie Lee Curtis). Stejně jako předchozí díl ani tento se pak s nejlepšími komediemi tohoto typu kvalitativně nemůže vůbec rovnat. A to především proto, že prakticky všechny vtipy a gagy, které oba snímky obsahují, jsme mohli vidět už mnohokrát dříve. A hlavně v lepším (vtipnějším a zábavnějším) provedení.

Většina humoru tohoto filmu totiž spočívá v tom, že se Jiří Langmajer chová jako stereotypní gay (viz zženštilá gesta, mluva či způsob oblékání), popřípadě jako absolutní karikatura translidí. Vůbec by mě proto nepřekvapilo, kdyby představitelé sexuálních menšin označili film za homofobní a transfobní. A i kdybychom pominuli tento faktor, vtipy jako takové jsou v naprosté většině případů natolik chabé, prvoplánové a infantilní, že se jim mohou naplno zasmát asi jen děti v předpubertálním věku. Popřípadě dospělí lidé s takovouto mentalitou.

Vzhledem k tomu, že se tvůrci pohybují na mnohokrát vyzkoušeném dějovém půdorysu, jenž navíc nijak neozvláštňují, by se dalo očekávat, že si dají o to víc záležet s jednotlivými prvky, respektive klíčovými scénami a celkovým vyzněním. Jednotlivé pasáže jsou však přehlídkou tvůrčí lenosti a minimální snahy o neotřelý scenáristický či režijní nápad nebo o překvapivé vypointování libovolné situace. Film je kvůli tomu od prvních momentů extrémně snadno předvídatelný. Při sledování proto můžete mít nejednou pocit, že jste daný snímek už někdy viděli. Ve skutečnosti jste přitom pravděpodobně viděli pouze některého z jeho předchůdců.

Na snímku je proto zajímavé jenom to, co se divákům a divačkám snaží sdělit. Je totiž velmi těžké nechápat Po čem muži touží 2 jako (dost možná nezáměrné) stvrzování stereotypních rolí mužů a žen. Na příkladu Marcely jsou ženy prezentovány především jako víno milující drbny, které mají sklony k nevěrám a podřizují se přáním svých mužů (Marcela kvůli manželovi nosí tanga, i když jí nejsou pohodlná).

Možná ještě „lepší“ je to ale s vykreslením mužů. Ti jsou vylíčeni jako primitivové, kteří jenom prdí, hrají a sledují fotbal, pijí pivo a od své ženy se dožadují guláše a pochopitelně sexu. Takoví jsou ve filmu v podstatě všichni muži včetně Radima, jenž má být přitom „tím pravým“. Na rozdíl od svých kolegů (stavebních dělníků) a kamarádů se sice nechová jako úplný buran (v tom má patrně spočívat jeho výjimečnost), ale výše uvedené stereotypy nijak závratně nevyvrací. Pouze se chová zodpovědněji a kultivovaněji než ostatní.

Když se pak Irena v mužském těle pokouší co nejlépe zapadnout do mužského kolektivu, projevuje se to zejména pozvolným přejímáním oněch stereotypních specifik. Místo vína začne pít pivo, zajímat se o fotbal, zanedbávat hygienu a prdět. Z inteligentní, vzdělané a emancipované ženy se tak stane téměř dokonalý stereotypní chlap. Že se Irena do Radima, jehož zpočátku jako potenciálního partnera razantně odmítala, postupně zamiluje, dává v rámci filmu smysl. Poskytuje jí velkou oporu a nezanevřel na ni, i když se „trochu“ změnila. Z širšího hlediska z toho ale vyznívá, že ženy by se měly smířit s tím, že všichni muži jsou v principu stejní – čuňata a pitomci. Ti lepší z nich jsou aspoň v hloubi duše obětaví dobráci. Být heterosexuální ženou, asi bych z toho propadl „menší“ depresi.

Pokud tedy holdujete zjednodušujícímu škatulkování lidí, absolutní příběhové předvídatelnosti a hlavně velmi nenáročnému stylu humoru, pravděpodobně si Havlíkův nový snímek užijete. Osobně však i od mainstreamové komedie s nádechem romantiky očekávám alespoň trochu tvůrčí rafinovanosti. Bez toho mě totiž nedokáže skutečně rozesmát, natož dojmout.