Nový animák o dobývání Měsíce je jedním z nejlepších filmů v dějinách Netflixu

Kdo by ještě potřeboval další filmy o legendární misi Apollo 11? Když v červenci roku 1969 stanul Neil Armstrong jako první člověk na Měsíci a pronesl větu, která se stala součástí lidských dějin, nastal jeden ze zásadních zlomů 20. století. Toho, jehož technologický vývoj či nárůst populace a životní úrovně dalece předčily všechny předcházející lidské etapy. Šlo o moment, který filmaři v dílech jako Destination Moon již dopředu přivolávali a který následně rekapitulovali v řadě snímků – z nedávné doby uveďme Prvního člověka nebo dokument Apollo 11.

Dosud žádný režisér se však k daným událostem nevyjádřil tak nostalgicky a všestranně jako Richard Linklater ve své animované novince. Jak název napovídá, nejde jen o další, tentokráte kreslené převyprávění osudů Neila Armstronga, Buzze Aldrina a dalších kosmonautů, kteří na sklonku šedesátých let učinili obrovský skok pro lidstvo a v této fázi vesmírného závodu předstihli konkurenční Sovětský svaz. Linklater, jenž se narodil roku 1960 domově NASA v Houstonu, vzpomíná na dětství a popisuje život v éře, kdy věda a technologie slibovaly tu nejsvětlejší budoucnost. Navrch vypráví o dětském snu, který je silnější než sebevíc vzrušující realita.

Ještě než se v úvodu stačíme rozkoukat a zvyknout si na neobvyklou animaci, už jsme vtaženi do děje, který se tváří jako dětská science-fiction. Devítiletého Stanleyho si vyzvednou dva muži z NASA a jakožto školnímu premiantovi v oblasti fyziky a matematiky mu vysvětlí, že jej potřebují pro splnění přísně tajné mise Apollo 10 1/2. Kvůli chybě ve výpočtech totiž sestavili příliš malý lunární modul a potřebují někoho, kdo by jej otestoval a absolvoval cestu na Měsíc ještě před oficiální posádkou. Započatý výcvik ovšem Linklater přerušuje a obrací se k rekapitulaci všeho, čím byla šedesátá léta v USA a konkrétně v Houstonu typická.

Snímek je řízený hlasem vypravěče – dospělého Stanleyho (Jack Black) – a v sérii scének, jež na první pohled netvoří soudržný příběh, nás bere na exkurzi šedesátkami s důrazem na jejich utopický charakter. Linklater i publikum ví, že danou éru hyzdily vrcholící rasové nepokoje, napjaté vztahy s Východem a především válka ve Vietnamu. Tyto motivy však zobrazuje v pozadí a nechává vyniknout nadšení dítěte, které tehdy vyrůstalo s hlavou v oblacích.

V prvních padesáti minutách je Apollo 10 1/2 jakousi zhuštěnou verzí Forresta Gumpa, která tehdejší USA představí z perspektivy člověka, kolem něhož politické a ekonomické problémy světa jen prolétají. A to většinou v televizi, kde vyskakují mezi nabídkou soudobých seriálů jako Mission: Impossible, televizních talk-show, klasických filmů včetně padesátkových sci-fi o účincích radiace a hudebního pořadu Johnnyho Cashe?

Stanleyho početná rodina se šesti dětmi vzhlíží k budoucnosti s nadějemi, které spojuje hlavně s progresivním programem NASA i s rozhodnutím prezidenta Nixona o regulaci a flexibilnější recyklaci odpadků. Ačkoli je Nixon zpětně nahlížený jako na zloduch stojící za Watergate, zde je jediná vzpomínková zmínka o něm pozitivní.

Tento přístup ovšem není pouze slepě glorifikující, nýbrž odpovídá tomu, co chce Linklater svou vzpomínkou na červenec 1969 sdělit. Dobytí a potenciální osídlení Měsíce lidmi skutečně mělo být rozhodujícím skokem, po němž už mohl následovat jen odraz ke vzdáleným měsícům Jupitera – tak jako ve filmu 2001: Vesmírná odysea, který Stanley s rodinou v kině fascinovaně sleduje. U televizního přenosu přistání na Měsíci se shlukovaly rodiny po celém světě a americká vláda obyvatele přesvědčovala, že vše je na nejlepší cestě.

A koho by v devíti letech zajímalo, že to tak zdaleka není? Linklater publikum odzbrojí obrázkem ideální rodinya prosperující společnosti, jak se tehdy snažily také média a vláda. A každý druhý jim naletěl, tudíž si manželé nezřídka pořizovali hromadu dětí (Stanleyho sousedé mají nový přírůstek dokonce každý rok), aniž by přemýšleli nad hrozbami finančních krizí či přehuštění populace. Varovné signály však ke Stanleymu čas od času doputují – babička předpovídá přelidnění a hladomor do konce sedmdesátých let (načež ji její dcera okřikne, že jen straší) a zpovídaný černošský aktivista v televizi běduje, že peníze použité na vesmírný program mohly nakrmit celý strádající Harlem. A když je Stanleyho otec (Bill Wise) dotázán, co je pravdy na tom, že v NASA pracuje naprosté minimum lidí černé pleti, jen cosi vyhýbavě zamručí.

Realita je v Apollo 10 1/2 radostná a vzrušující, naplněná chytlavými melodiemi od The Monkees a prostoupená radovánkami v arkádových hernách. Nevyrovná se ale zasněné dětské fantazii, které cestu na Měsíc absolvovala ještě před astronauty – ať už díky televizním filmům nebo výletům do zábavních parků s „astro“ tematikou.

V posledních čtyřiceti minutách Stanley podstupuje u NASA trénink a připravuje se na misi, již úspěšně absolvuje. A následně u televize sleduje Neila Armstronga, jak jeho činy opakuje. „Nudný přenos“, jak o něm prohlásí jedna ze starších sester, ovšem zaspí, a Linklater propojuje jeho představy a vzpomínání na vlastní misi Apollo 10 1/2 s televizními záběry z mise Apollo 11.

A toto prolnutí osobní vzpomínkové (a nostalgické) linie s historickými událostmi je úžasné a tak hladce realizované, že jediné zhlédnutí k jeho docenění nestačí. Snad vyjma Irčana si nevzpomínám, že by se v originální nabídce Netflixu někdy objevil film, jehož retrospektivní příběh by odrážel takovou radost z vyprávění. Může se zdát, že film sestává ze dvou odlišných částí, kdy první jen popisuje dobu a druhá odbočuje k samotné vesmírné misi. Výtky ohledně nekonzistence ovšem přehlíží, jak Linklater svůj dětský svět formuje subjektivně a že příběh lze číst z dvojí perspektivy – jako vyprávění o snění a dospívání v éře kosmického věku i jako naivní sci-fi, kdy dítě opravdu cestuje do vesmíru a překonává bariéry, které byly ještě donedávna nezdolatelné.

Richard Linklater už natočil oceňované coming-of-age filmy jako Omámení a zmatení, Škola ro(c)ku nebo Chlapectví, ale žádný z nich mi nepřišel tak vynalézavý jako jeho animovaná novinka. Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku nám připomene, jak část lidstva před půlstoletím propadala utopickým scénářům a věřila, že jejich naděje leží tisíce kilometrů v hlubinách vesmíru. A ani si tehdy neuvědomovala, že jednou asi opravdu přijde čas, kdy jedinou možností záchrany lidstva bude osídlení jiných vesmírných těles.

Připomene nám dobu, kdy Forrest Gump proběhl až k jednomu z nejoblíbenějších titulů historie, a spojením vícegenerační události s dětskou perspektivou vyvolá emoce, jaké jsem osobně u žádného filmu dlouho neprožíval. Pokud si uděláte čas a neodradí vás ani odlišná živá animace, již Linklater piloval třeba v dřívějším Temném obrazu, nechte se na této unikátní vzpomínkové vlně svézt.