Když krkonošské hory zabíjely. Poslední závod s Kryštofem Hádkem připomíná lyžařské průkopníky a jejich tragédii

Tomáš Hodan po dokumentu o světoznámém inovátorovi Karlu Zemanovi a řadě scenáristických prací (Čertí brko, Prezident Blaník, Strážmistr Topinka) představuje ambiciózní dobovku věnující se tuzemským lyžařským pionýrům, jednomu závodu s tragickým koncem a polozapomenutému hrdinovi v ústraní (Emerich Rath), jehož osobní příběh je odrazem velkých poválečných dějin.

Tomáš Hodan, režisér, scenárista a autor námětu v jedné osobě, pojal Poslední závod jako historické drama z prostředí prvních krkonošských lyžařů. Od počátku na publikum mimořádným dojmem zapůsobí horské scenérie snímané kameramanem Janem Basetem Střítežským (Okupace), jehož jednozáběrové jízdy působí opojně, euforicky a napínavě. Dynamiku scén skvěle doplňuje těkající a emotivní hudba Jakuba Kudláče (Zlatý podraz), která rozhodně stylem, náladou nebo datem vzniku neevokuje začátek 20. století. To ale vůbec nevadí, připomene například progresivní spolupráci uskupení Midi Lidi s tvůrci jiného historického dramatu, Protektora (2009) režiséra Marka Najbrta.

Kromě krkonošských scenérií je hlavním diváckým lákadlem dramatický historický příběh a jeho protagonisté. Mimořádného lyžaře Bohumila Hanče ztvárnil Kryštof Hádek, jeho kamaráda Václava Vrbatu si zahrál Vladimír Pokorný a postavy pražského Němce Emericha Ratha se chopil Marek Adamczyk (v pozdějších letech jeho života pak Oldřich Kaiser). Děj snímku je situován do roku 1913, tedy ještě do časů Rakouska-Uherska.

V chudém krkonošském kraji se střetávali Češi s Němci, hory spojovaly i rozdělovaly. Nejslavnějším českým lyžařem té doby byl Bohumil Hanč (Kryštof Hádek), kterého jeho kamarádi a členové lyžařského spolku vyburcovali k poslednímu závodu, v němž se utkal v osudovém roce 1913 s německými a severskými lyžaři. Rivalita byla mimořádně patrná a Hanč se tak stal symbolem českých vlastenců.

Spolu s ním vyrazil na trať i jeho kamarád Vrbata. Jiný pozoruhodný sportovec, pražský Němec Emerich Rath (Marek Adamczyk), do souboje nenastoupil, ale v jeho průběhu se pokusil zachránit Bohumila Hanče, který uvízl v mrazivé sněhové vichřici a nakonec spolu s Vrbatou na krkonošských pláních zemřel. Zásluhy Emericha Ratha nikdo nebral v potaz, svůj podíl na tom měl především jeho německý původ.

Poslední závod režisér Hodan koncipoval jako dobovku ze začátku 20. století prostříhávanou vzpomínkami postaršího Emericha Ratha (v podání Oldřicha Kaisera), který v 50. letech přichází na krkonošskou boudu dělat topiče. Rath připomíná sportovce ze starých časů, který chodí ve sněhu bos, je pokorný, skromný, ale svázaný vzpomínkami z minulosti. Motiv vzpomínajícího Ratha připomíná jinou Kaiserovu roli, postavu Jana Dítěte z Menzelova snímku Obsluhoval jsem anglického krále (2006).

Poslední závodnicméně vyznívá o poznání posmutněleji, Kaiser zde nepůsobí silně charismaticky, ačkoliv by se s jeho předobrazem publikum rádo blížeji seznámilo, neboť skutečný Emerich Rath byl mimořádným zjevem. Hrál hokej, fotbal, boxoval, na kole ujel stovky kilometrů, sjížděl řeky na kajaku, znal zakladatele moderních olympijských her a nakonec zemřel jako bezdomovec, opuštěný všemi.

Pokud Poslední závod mimořádně působivě a dynamicky dělá reklamu lyžařskému sportu a horské turistice, pohříchu zapomíná na psychologii a motivaci postav. Co se honí v hlavě Hančovi, než se rozhodne přes protest těhotné manželky (Judit Bárdos) nastoupit do osudového závodu? V čem tkví mimořádná radost z lyžování? Opravdu vstupovali odhodlaní lyžníci do padesátikilometrového závodu jen ve slabých košilích? Kdyby na sobě Kryštof Hádek a další lyžníci neměli sto let staré úbory a vybavení, člověk by jim ten návrat o víc než sto let v čase ani neuvěřil, jak civilně (Hádek především hlasem) hrají.

Výkony v mrazivém větru a sněhu jsou nicméně obdivuhodné, záběry na sedřené nohy a ošlehané tváře surové až brutální. Poslední závod totiž působí mimořádně fyzicky, po jeho zhlédnutí jsem se cítil doslova jako vyždímaný hadr. Ale pořád u mě převládaly otázky, jako třeba ta, proč se režisér musel uchýlit k tak lacinému a klišovitému gestu, kdy v detailu zabere Hančovu píšťalku (kterou měl na krku pro případ nouze) přejetou lyží, aby ji později jeho přítel „náhodou“ našel.

Režisér Tomáš Hodan nenatočil špatný film (navíc když přihlédneme k faktu, že šlo o jeho celovečerní hraný debut), po řemeslné stránce mu není téměř co vytknout. Po konci stominutové podívané jsem si ale uvědomil, že chci vědět o Emerichu Rathovi víc. A postava Bohumila Hanče se docela vytratila. V rámci filmového přesahu tak Poslední závod pokulhává, pomyslně se nachází někde mezi Zlatým podrazem (2018) a Zátopkem (2021). Zase je tu muž, který musí vyrazit na cestu, opět je tu žena, která (mu to) trpí. Jsou tu ideály, komunistická zlovůle a výjimečnost, která ale nemůže sama o sobě obstát. Docela rád bych se podíval na dokumentární portér Emericha Ratha. Myslím, že by to mohl být takový tuzemský Forrest Gump (1994).

Čtyřdílná série Bastardi líčí katastrofální stav českého školství a problematické soužití bílých Čechů s Romy. Filmy samotné mají ale především katastrofální uměleckou kvalitu. Problematické je nejvíc to, že ukazují spoustu nesmyslů, které se nemohou stát.