Nová adaptace Smrti na Nilu upoutá obrazovou krásou a hvězdným obsazením. A vysvětluje, proč má Hercule Poirot tak velký knír

Dovolená belgického detektiva Hercula Poirota na palubě luxusníhoříčního parníku v Egyptě se změní v hon na vraha ve chvíli, kdy idylické líbánky dokonalého páru postihne tragédie.

Po pět let staré Vraždě v Orient Expresu je Smrt na Nilu druhou velkorysou filmovou adaptací krimi románů Agathy Christie v režii Kennetha Branagha, kde sám představuje i hlavního hrdinu, geniálního Hercula Poirota. A jde o stylisticky i kvalitou velmi podobná díla.

Na palubě luxusního nilského parníku tráví část líbánek bohatá dědička Linnet Ridgeway (Gal Gadot) se svým novomanželem Simonem Doylem (Armie Hammer), jehož odlákala své nejlepší přítelkyni Jackii (Emma Mackey). Kromě ní se tu sešla pestrá, zdánlivě nesourodá společnost. Každý její člen je s Linnet nějak spojený a má důvod krásnou a bohatou mladou ženu nenávidět.

O Smrti na Nilu by se dalo napsat víceméně totéž co o Vraždě v Orient Expresu. Klasickou předlohu, jež byla v minulosti zfilmována vícekrát (roku 1978 a 2004), pojal ohromně velkolepě a s důrazem na dramatičnost, jakou obvykle tradičně laděné staromódní detektivky mívají. Například verze s Peterem Ustinovem jakožto Poirotem, již jsem viděl opakovaně a kdysi jsem ji měl ve velké oblibě, působí vedle Branaghova opulentního velkofilmu skoro jako suchá televizní inscenace, na kterou nebylo moc peněz. Přitom má srovnatelně hvězdné obsazení (Mia Farrow, David Niven, Bette Davis aj.) a režíroval ji expert na velkoprodukce John Guillermin (Skleněné peklo, King Kong).

Branaghova druhá „poirotovka“ je už od prvních (černobílých) momentů, které nás zavedou do zákopů první světové války, obrazově ohromující. Ještě větší pastva pro oko ale přichází, když se dostáváme do Egypta, jenž je exotický sám o sobě. Kamera Harise Zambarloukose, jenž s režisérem spolupracuje už od thrilleru Slídil (2007), kouzlí jeden nádherný malebný výjev za druhým. Dočkáme se dechberoucích záběrů na pyramidy, Sfingu, Abú Simbel a samozřejmě i na titulní Nil, po němž se hrdinové filmu většinu dvouhodinové stopáže plaví. Každý exteriérový záběr je tak precizně nasvícený, že by ho šlo ihned zarámovat a pověsit na zeď. A perfektně by se vyjímal i ve snímcích v duchu série o Indiana Jonesovi.

Pochvalu si zaslouží i kostýmy, hudba Patricka Doylea a celková výprava, která maximálně opojně evokuje atmosféru druhé poloviny 30. let minulého století, kdy se příběh odehrává. Audiovizuální stránka je zkrátka na vysoké úrovni a nelze jí nic zásadního vytknout. Ostatně rozpočet filmu činil 90 milionů dolarů, což je ještě o 35 více než v případě Vraždy v Orient Expresu.

Skvěle vybudovaná a náramně zamotaná zápletka, již člověk neznalý předlohy (či předchozích filmových verzí) v podstatě nemá šanci předem prokouknout, je i tentokrát Branaghem odvyprávěna natolik dramaticky a osudově, jako bychom sledovali spíše antickou tragédii. Silné velké příběhy plné životných a komplexních postav jsou zkrátka přesně tím, co Branaghovu naturelu sedí nejlépe. Důkazem toho přitom nejsou jen jeho opěvované shakespearovské adaptace (Jindřich V., Hamlet), ale třeba také vynikající (a rovněž opulentní) Frankenstein z roku 1994.

Na škodu nejsou ani odchylky od předlohy či předchozích verzí. Zejména pak Branaghovo pojetí intelektuálně založeného a velmi kultivovaného detektiva je mnohem chlapáčtější, než jaké známe v podání Ustinova či diváky oblíbeného Davida Sucheta. Chvílemi dokonce připomíná typického akčního hrdinu – v jedné scéně pronásleduje prchajícího vraha a během toho po něm vrhne sekáček. Některým tradicionalistům to možná bude proti srsti, osobně však tyto Branaghovy autorské úpravy nevnímám jako něco problémového. Zajímavým zpestřením je i okrajová podzápletka týkající se Poirotova nezvykle velkého kníru.

Silnou stránkou filmu je nepochybně i jeho hvězdné obsazení. Kromě Branagha se dočkáme stále populárnější Gal Gadot, známé především jako komiksová superhrdinka Wonder Woman, Annette Bening (Americká krása) či Emmy Mackey, hvězdy úspěšného seriálu Sexuální výchova.

V obsazení ale figurují i dvě velmi kontroverzní osobnosti. Jednou je Letitia Wright, jejíž odpor k očkování proti covidu-19 značně zkomplikoval natáčení druhého Black Panthera. Druhou – a znatelně problematičtější – je Armie Hammer, z něhož v posledních letech rostla obrovská herecká hvězda. Před několika měsíci byl ale nařčen ze sexuální deviace a dokonce ze sklonů ke kanibalismu. Přestal být obsazovaný a z některých produkcí ho vyhodili. Je tedy velmi pravděpodobné, že jeho slibná kariéra je u konce. V tomto filmu přeobsazen nebyl, protože by to bylo nákladné a komplikované – Hammer hraje jednu z klíčových postav a objevuje se v mnoha scénách.

Je těžké říci, zda je Branaghova verze lepší než předešlé.Sama o sobě je ale každopádně velice zdařilá. Formálně vytříbená, dostatečně moderní a celkově velmi dobře uzpůsobená současnému publiku. Přitom nejde o necitlivé či lacině podbízivé zneuctění klasické literární látky, ale spíše o přijatelnou autorskou vizi, která si svou existenci dokáže obhájit. Další ‚poirotovce“ v tomto Branaghově stylu bych se určitě nebránil, podle posledních informací už ale na žádnou zřejmě nedojde.