Kingsman: První mise je zábavná velkofilmová revize událostí první světové války

Tajná skupina zločinců z celého světa hodlá v roce 1914 rozpoutat válku mezi světovými mocnostmi. Zabránit se jim v tom pokusí anglický vévoda Orlando Oxford (Ralph Fiennes), jeho syn Conrad (Harris Dickinson) a jejich věrné služebnictvo (Djimon Hounsou, Gemma Arterton).

Kingsman: První mise je prequelem snímku Kingsman: Tajná služba a jeho pokračování s podtitulem Zlatý kruh. Všechny tři filmy natočil britský režisér Matthew Vaughn, jenž předtím, než sám začal režírovat, produkoval první snímky Guye Ritchieho (Sbal prachy a vypadni, Podfu(c)k).

Aktuální příspěvek série pojednává o vzniku titulní tajné služby. S výjimkou prologu se celý odehrává mezi roky 1914 a 1918, tedy v době trvání první světové války. A právě o její revizi se zde Vaughn pokouší.

Zatímco první dva díly byly z hlediska zápletek i hlavních postav čistou fikcí, v První misi Vaughn narouboval smyšlené velkolepé akčně-špionážní dobrodružství, v němž jde o záchranu světa, na reálnou a dobře známou historickou událost.

Ve filmu tak vidíme některé klíčové události (např. atentát anarchisty Gavrila Principa na císaře Františka Ferdinada d'Este v Sarajevu), které však tvůrci zasazují do fikčního kontextu, v němž některé historické osobnosti (zejména Rasputin) jsou stavěny do pozic komiksových padouchů. A přestože Vaughn, jak už je u něj trochu zvykem, někdy zachází ve své poťouchlosti a ulítlosti možná příliš daleko (viz bizarní „intimní“ scéna Orlanda s Rasputinem), celkově jde o solidně zkonstruovanou přiznaně brakovou zábavu, s níž budou mít větší problém pravděpodobně jen historičtí puristé, kteří těžko snášejí odchylky od známých faktů.

Takže pokud někomu vadily švihlé dějinné revize u Quentina Tarantina v Hanebných panchartech či Tenkrát v Hollywoodu, u První mise bude dotyčný trpět možná ještě více. Vaughnova novinka je ale stylizovanou žánrovou zábavou, nikoli lekcí z dějepisu. Vyčítat jí historické „nepřesnosti“ je tedy podobné jako kritizovat Armageddon Michaela Baye za chyby ve fyzice či při zobrazování výcviku astronautů.

Důležité je, že i tentokrát se Vaughnovi podařilo stvořit film, který má co nabídnout. Kromě skvělé vizuální stránky, hravé a chytlavé zápletky má opět ve středu dění postavy, které jsou srozumitelně charakterizované, skvěle obsazené a ve většině případů i dobře zahrané. Ralph Fiennes v hlavní roli je pro film srovnatelnou výhrou jako Colin Firth pro první dva díly. Téměř šedesátiletý britský herecký veterán má stále velké charisma, gentlemanství z něj sálá na všechny strany a zcela bez problémů působí i v divokých akčních scénách.

Dobře využití jsou ale i téměř všichni ostatní herci – zejména Rhys Ifans se jako šílený, démonický a úchylný Rasputin vryje do paměti velmi snadno. Ucházející je i Harris Dickinson jakožto Fiennesův syn, jenž má být ekvivalentem Eggsyho, hlavního hrdiny předchozích dílů. Conrad sice není tak zajímavá postava jako Eggsy (a Dickinson není takový sympaťák jako Taron Egerton), znatelně horší ale není a svou roli v příběhu plní uspokojivě. Roztomilým nápadem je pak obsazení Toma Hollandera do trojrole světových lídrů – krále Jiřího V., císaře Viléma II a cara Mikuláše II.

Kromě zmíněných herců se zde objeví ještě několik dalších, kteří jsou podobně slavní. Většina z nich má ale malé symbolické role (Charles Dance, Aaron Taylor-Johnson, Stanley Tucci aj.).

Akční scény se ve velkém začnou objevovat až ve druhé polovině (v první se kromě představování světa a postav hlavně politikaří), pochvalu si nicméně zaslouží všechny. Matthew Vaughn už poněkolikáté dokazuje, že je přes efektní akci neoddiskutovatelný odborník. Stejně jako v případě většiny svých předchozích filmů (kromě prvních dvou dílů série Kingsman hlavně superhrdinské komiksovky Kick-Ass a X-Men: První třída) britský svéráz předvádí, jak má vypadat okul ahodící bojová choreografie a hlavně její přehledné nasnímání (souhra kamery a střihu je znovu bezchybná). Nadto Vaughn opět hýří inscenačními i formálními nápady, které jsou nejvíce znát v odvázané „taneční“ bitce v carském paláci; mrazivém nočním masakru, k němuž dojde mezi zákopy; parašutisticko-horolezecké sekvenci či ve rvačce s obrovitým vousatým svalovcem.

Na Vaughnovi je skvělé, že žádnou akční scénu, bez ohledu na její velkorysost či význam pro děj, nejenže neodbyde, ale naopak ji piluje k dokonalosti. Takových režisérů v současnosti bohužel mnoho není – kromě Vaughna to z mého pohledu platí jen o Garethu Evansovi, Chadu Stahelskim, Christopheru McQuarriem a (víceméně) o Davidu Leitchovi.

Trochu mě mrzí, že jsem předem (a bez větší námahy) prokoukl jedno z hlavních dějových překvapení (které navíc nedává moc smysl), naštěstí ale nejde o nic natolik zásadního, aby mi to zkazilo jinak velmi dobrý divácký zážitek. Na vynikající jedničku sice První mise určitě nemá, o něco slabší (a přepálenější) dvojce ale může z hlediska celkové kvality pohlédnout zpříma do očí.

V mezititulkové scéně je pak jasně naznačeno, že bychom se mohli dočkat pokračování. A vzhledem k tomu, o co by v něm mohlo jít, bych se jeho vzniku v žádném případě nebránil. A klidně už i bez Vaughnovy režijní účasti. Přeci jen se této látce věnoval už dost (navíc hodlá režírovat i chystanou trojku původní série), takže by nebylo od věci, kdyby se pomalu přesunul k jiným tématům.