Recenze: Tři přání pro Popelku jsou spíš chabou nápodobou Disneyho pohádek než poctou Václavu Vorlíčkovi a Libuši Šafránkové

Tři oříšky pro Popelku režiséra Václava Vorlíčka se nejen u nás řadí do zlatého fondu pohádek, které se každoročně vysílají v televizi a těší se mimořádně oblibě. Vorlíčkovi se ve východoněmecké koprodukci podařilo natočit film, který je i po téměř padesáti letech stále originální, člověk se na něj rád znovu podívá a dojde mu, jak vzácné a opojné je, když se v jednom díle podaří sladit k pomyslné dokonalosti všechny složky, jako jsou výprava, kostýmy, herecké výkony, scénář, dialogy a hudba. Jedno bez druhého nemůže existovat a společně tvoří onen výsledný dojem a pocity, pro které máme „Popelku“ tak rádi.

Norská herečka a režisérka Cecilie A. Mosli (seriál Mammon) se rozhodla natočit se skandinávským štábem částečně poctu originálu a aktualizovanou verzi Tří oříšků pro Popelku. Novinka se jmenuje Tři přání pro Popelku a vedle blonďaté Astrid S se v roli prince představí Cengiz Al. Pohádka je u nás uváděna v českém dabingu, kde se úlohy sluhy ujal Pavel Trávníček, princ z Vorlíčkova originálu, jehož ale v původní pohádce předaboval Petr Svojtka.

V Norsku už Tři přání pro Popelku vidělo více než 400 tisíc diváků. Dá se očekávat, že u nás bude ale návštěvnost minimální, neboť do kina se chodí (když už) jenom na třetího Spider-Mana (a brzy na Matrix 4). Pohádky a rodinné filmy jsou záležitostí televizní/VOD zábavy a řada lidí prostě představu, že by někdo mohl nově zpracovat klasiku, na kterou „se nesahá“, odmítá. Navíc před časem proběhla kauza kolem polibku dvou mužů v jedné ze závěrečných scén nové pohádky, kvůli níž se řada lidí prvně dozvěděla, že vůbec k přepracování klasické látky došlo.

Za sebe mohu s klidem potvrdit, že se žádný skandál nekoná. Původní Popelka v podání Libuše Šafránkové byla o poznání otrlejší než její nová nástupkyně Astrid S. Ta sice také jezdí na koni po impozantních zasněžených pláních, umí střílet z luku/kuše a zkoulovat prince, který není ani ťulpas, ani vyloženě silný charakter, ale co do emocí jsou motivace a pohnutky Popelky spíš deklamovány než prožívány. A tak je to s filmem jako celkem. Macecha je vyobrazena démonicky, až hororově, čímž navazuje na tradici Disneyho záporaček. Tvůrci tak publiku jasně dávají najevo, co, kdy a jak má cítit a prožívat. A kdyby mu to náhodou nebylo jasné, dostaví se znenadání ostrý střih, lekačka, případně návodná hudba. Což je v přímém rozporu s originálem, kde byla řada postav a scén ambivalentních, divák se mohl maceše a jejím dcerám například vysmát, nejen se jich bát.

V novince se naopak spíš vysmějeme královskému páru, především královna budí v porovnání s originálem svou nerozhodností a uťápnutostí rozpaky. Humor tvůrci budují například tak, že do děje situují postavu gay stylisty, který dostane za úkol nejen navrhnout Popelčiným nevlastním sestrám překrásné šaty, ale postará se též o dietu macechy (tím, že jí doporučí jíst luštěniny, což se na následném plese projeví naplno). Vorlíček s emocemi pracoval jakoby mimoděk, nenuceně, z originálu toho příliš netrčelo. V novince naopak cokoli výraznějšího uhodí do očí a občas to vyznění jednotlivých scén velmi sráží (například detail na odklízení psího exkrementu před návštěvou královské družiny, cameo u stromu močícího Kristofera Hivju známého ze Hry o trůny apod.).

V originále si Vorlíček vystačil například s tím, že nebohému princi v podání Pavla Trávníčka postavil do cesty rozjetou nápadnici Droběnu (Helena Růžičková). Tvůrci Tří přání pro Popelku asi dospěli k tomu, že by se uvedením tlusté ženy někoho dotkli, ale například černošský protokolář na zámku nechybí.

Místo oříšků rozlouskává Popelka žaludy, v nichž navíc nejsou pouze plesové šaty. Holoubci netřídí hrách a popel, nýbrž flitry. Ples je pouze jeden. Jinak se toho ale oproti originálu moc nemění. Finále je o poznání akčnější, poplatné době. Hudba nepřináší žádné výrazné, zapamatovatelné melodie. Gautu Storaasovi se do ní sice podařilo propašovat pár podprahových ikonických not od Karla Svobody, ale kdo nezná originál, tomu to nemůže dojít.

Na Třech přáních pro Popelku je nejvíce patrné, že kinematografie za půlstoletí urazila dlouhou cestu. Tam, kde dříve stačil poctivě ušitý kostým, výprava a dialog, je třeba klást větší důraz na emotivnější hudbu nebo jasněji vyznívající herectví. Z jedné strany se na to dá pohlížet jako na podceňování publika, z té druhé jako na podbízení, případně nedostatek režijních zkušeností (Cecilie A. Mosli film natočila jako svůj celovečerní hraný debut). Zhlédnutím Tří přání pro Popelku rozhodně nic nezkazíte (k újmě nedojdete vy ani vaše ratolesti), ale klišé „originál je originál“ v tomto případě jednoznačně platí.

Hodnocení: 50 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.