Boží ruka: autor Velké nádhery a Mladého papeže vzpomíná na dospívání, sexy tetu a kontroverzního fotbalistu

Osmdesátá léta dvacátého století. Sedmnáctiletý Fabietto (Filippo Scotti) žije v Neapoli se svou velkou rodinou. Jeho vcelku obyčejný život však krátce po sobě významně ovlivní dvě události. První je příchod zbožňované fotbalové legendy Diega Maradony do domácího klubu. Druhou je náhlá rodinná tragédie, která Fabietta hluboce zasáhne.

Boží ruka je novým filmem slavného italského režiséra Paola Sorrentina, autora úspěšných a oceňovaných snímků a seriálů jako Velká nádhera, Mládí či Mladý papež. Snímek vznikl v produkci Netflixu a je avizován jako Sorrentinův dosud nejosobnější. Na letošním festivalu v Benátkách za něj jeho autor obdržel Stříbrného lva a Fillipo Scotti za ztvárnění ústřední role Cenu Marcella Mastroianniho. Nostalgicky laděné drama obsahuje zjevné a režisérem přiznané autobiografické prvky. Fabietto je Sorrentinovým alter egem, které ve filmu prožívá to, co potkalo uznávaného filmaře ve skutečnosti.

V první hodině, která se nese v převážně uvolněném duchu, Sorrentino vypráví o dospívání Fabietta v rámci jeho svérázné rozvětvené rodiny. Zaměřuje se přitom hlavně na chlapcův pozitivní vztah s oběma rodiči (dobráckého otce hraje Toni Servillo, Sorrentinův dvorní herec), významně se ale také věnuje Fabiettově přitažlivé tetě Patrizii (Luisa Ranieri), jíž je plachý teenager téměř posedlý. Tragikomické scény rodinných oslav, během nichž si ze sebe jednotliví členové často vzájemně utahují, pak doplňují momenty, v nichž mladý hrdina spolu s ostatními až nábožně uctívá kontroverzní argentinskou sportovní ikonu, k níž přímo odkazuje i název filmu.

Zhruba v polovině 130minutového snímku ale dojde k zásadnímu zvážnění. Fabiettovi se během chvíle kvůli osudné nehodě, která potkala jeho nejbližší, obrátí život vzhůru nohama. Do té doby běžný, téměř bezstarostný život je rázem pryč a Fabietto se najednou cítí v životě zcela ztracený. Takže zatímco první hodinu film asociuje filmy, v nichž tvůrci s chutí a nadhledem vzpomínají na své mládí (např. Amarcord Federica Felliniho), druhá má blíže k lehce odtažitým existenciálním artfilmům, v nichž se hlavní protagonista snaží najít sám sebe a budoucí smysl svého života.

Pokud pro vás Sorrentinův režijní styl reprezentují primárně jeho výše zmíněná díla, možná vám bude připadat, že Boží ruku pravděpodobně točil někdo jiný. Opulentní audiovizuální stránka, kdy se na plátně střídají krásně (někdy až omamně) komponované a nadmíru stylizované záběry doplňované rozličnými, ale vždy skvěle zvolenými skladbami (od klasické hudby až po taneční), pro režiséra v poslední letech typická, je zde prakticky k nenalezení. Snímek rozhodně není špatně nasnímaný (občas krásy a kouzlo Neapole prodává naplno), určitě ale nepůsobí obrazově tak vyšperkovaně (a někdy až exhibicionisticky) jako právě Velká nádhera, Mladý papež či nedávné Oni a Silvio. Syrovější vizuální podání bylo sice zřejmě záměrné, pro některé fanoušky by však někdy až televizní strohost mohla představovat značné zklamání. Ještě větším překvapením je však téměř úplná absence doprovodné hudby. Možná se chtěl tentokrát uznávaný tvůrce přiblížit autenticitě děl například italského neorealismu, ve výsledku je ale jeho vzpomínání na hořkosladké dospívání formálně překvapivě nevýrazné.

Ještě horší ale je, že přes dvě hodiny dlouhý počin má v mnoha scénách velmi pomalé, někdy skoro až mrtvolné tempo. Některé epizody z Fabiettova života, který sledujeme na ploše přibližně jednoho roku, jsou samy o sobě celkem zábavné a poutavé (obzvlášť kanadské žertíky Fabiettovy matky), téměř nikdy ale jedinečné či nezapomenutelné.Skutečně strhnout dokáže snímek jen při pasážích, v nichž hraje prim erotické dusno, jako jsou scény s nahou Patrizií a poměrně šokující vyvrcholení Fabiettovy návštěvy u postarší baronky v sousedství (Elizabetta Pedrazzi).

Sorrentino do filmu nezapomněl vložit ani upomínky na svou lásku k filmu - nejednou zde zazní jméno Fellini, Fabietto si opakovaně pouští na videokazetě Leoneho skvostné Tenkrát v Americe a na konci má velmi emotivní dialog s místním režisérem o tom, že by moc chtěl točit filmy.

Boží ruka je poměrně zvláštní film. Chvílemi se zdá prázdná a téměř k nepřežití, jindy se od ní skoro nejde odtrhnout. Sorrentino ji zřejmě natočil hlavně kvůli sobě (a pro sebe), což si jako z jeden z nejznámějších a nejvýraznějších evropských filmařů nového tisíciletí, který má v 51 letech na kontě několik prestižních ocenění (včetně Oscara za Velkou nádheru), nepochybně už mohl dovolit. Ve zralém věku se prostřednictvím média, jemuž rozumí nejvíce, pokusil vyrovnat s životní etapou, která jeho život v dobrém i ve zlém nejvíce ovlivnila. Jde o vyznání lásky k rodině, rodnému městu, umění, sportovnímu vzoru a o melancholické zamyšlení nad těžkostmi dospívání. Za opakované zhlédnutí (na rozdíl od svého oblíbeného Tenkrát v Americe) ale jeho výlet do minulosti úplně nestojí.

Hodnocení: 60 %