Recenze: Star Wars: Visions - Světelný meč jako katana, Jedi jako samuraj. Když se snoubí svět Star Wars s japonskou animací a kulturou

Do projektu se zapojilo sedm japonských animačních studií, která v rozsahu 13-22 minut vytvořila devět samostatných příběhů. Jelikož celý projekt stojí mimo kánon a studio Disney propůjčilo tvůrcům volnost, mohou jednotlivé díly představovat zcela nové postavy a děje, případně revidovat zažité konvence.

Star Wars animované kraťasy již sice Disney dříve vyprodukovalo (minutové grotesky Star Wars: Blips nebo na ženské hrdinky soustředěné Star Wars: Forces of Destiny), nikdy však v tak štědré stopáži a navíc zaštítěné slavnými dabérskými jmény jako Alison Brie, David Harbour nebo Joseph Gordon-Levitt. Vliv na tom má bezpochyby spuštění streamovací platformy Disney+, v níž podobná krátkometrážní a středometrážní tvorba nachází dostatečně silné distribuční zázemí.

Jestliže byla sequelová trilogie přijata přinejlepším rozpačitě, o poznání lépe se daří tvorbě, která není součástí hlavní linie. Ty prozkoumávají jiná zákoutí vesmíru než nekonečné peripetie okolo jedné velké rodiny Skywalkerů a Solů. Namísto příběhu Rey, který se jeví jako vykalkulovaná snaha recyklovat schémata původní trilogie a aktualizovat je měřítky dnešní společnosti, tak diváci často upřednostňují seriálového Mandaloriana (2019-2021) nebo Star Wars: Klonové války (2008-2020), případně filmový Rogue One: Star Wars Story (2016).

Právě tyto projekty odhalují různorodost a neomezené možnosti tohoto fikčního vesmíru. Již původní trilogie odstartovala debaty o žánrovém zařazení Star Wars, v němž Lucas kombinuje krom fantasy a sci-fi také prvky pohádek, hororů, samurajských filmů nebo westernů a dalších žánrů, přičemž si vypůjčuje motivy z Flashe Gordona (1936), Planety opic (1968) nebo Star Treku (1966-1969). Mandalorian nebo Solo: Star Wars Story (2018) tak posilují prvky westernu nebo žánru heist, v případě Rogue One: Star Wars Story nebo Star Wars: The Bad Batch (2021) jsou zase zvýrazněny vlivy válečného filmu.

Lucas se v případě samurajských motivů inspiroval u tvorby režiséra Akira Kurosawy. Kromě toho přebírá množství složek přímo ze samurajské kultury — vztah mistra a padawana si zakládá na analogické tradici samurajů, stejně jako přísný kodex cti nebo pověstný padawanský copánek.

Spojení Disney s japonskými studii se tak zdálo být uzavřením pomyslného kruhu a návratem k původním zdrojům, který dle traileru sliboval vyústit v osobité uchopení důvěrně známého světa. Specifický vizuální styl anime, obecně se vyznačující velkýma očima, drobnými ústy a na dospělé publikum orientovanými příběhy, se v něm kloubí s klasickými rekvizitami, jako jsou světelné meče, blastery nebo roztomilí droidi.

Jako platí pro jakýkoli soubor děl, i v tomto případě se jednotlivé epizody různí kvalitou, ale také rozhodnutím, zda se vydat cestou konzervativní, nebo progresivní; jinými slovy, zda složit úctu popkulturnímu fenoménu zpracováním tradičního námětu, nebo se vychýlit k podobě, která vlastně Star Wars připomíná jen okrajově.

Většina režisérů se rozhodla pro témata, která stojí v samotném jádru filosofie Star Wars, nicméně ve filmové tvorbě zatím nebyly dostatečně prozkoumány. Jde o dualitu dobra a zla, které se vzájemně podmiňují a v rovnovážném postavení nastolují balanc.Spolu s motivem všeprostupující síly se řeší témata jednoty bytí a přirozeného životního cyklu života a smrti, tedy nadosobní principy řádu, harmonie a sepětí s přírodou, mnohdy narušované výpady impéria, pachtícího po technickém pokroku a nesmrtelnosti.

Ekologická myšlenka sounáležitosti s přírodou se projevuje v lyricky laděné epizodě Village Bride nebo v epizodě Lop a Ochō, která střet techniky a přírody rámuje coby mezigenerační rozepři mezi otcem a dcerou.

Díl s názvem Twins, pojednávající o souboji dvojčat, symbolicky znázorňuje věčný konflikt protikladných hodnot. Jeho zbytečnou expozici, neschopnou ve zkratce vystihnout povahy sourozenců, ale nezachrání ani expresivně vyobrazený boj se světelnými meči. Výstižnému vizuálnímu vyprávění se přitom režisér mohl přiučit u výborného krátkometrážního snímku Sacrifice ke hře Star Wars: Old Republic, v němž je příběh také vystavěn okolo dvojčat.

Společným prvkem několika dílů je náhled z dětské perspektivy, vyznačující se fascinací světelnými meči a obecně tajemným řádem jediů, která je vlastní jak protagonistům, tak tvůrcům a fanouškům. V díle Ninth Jedi tak sledujeme pro Star Wars typickou postavu zdánlivě obyčejného dítěte, které při tajném setkání jediů objevuje své nebývalé spojení se silou. Po všech stránkách vydařený je tento příběh i díky novému rozvíjení mytologie stran světelných mečů, které se sice s kanonem neslučuje, zato však věrohodně odůvodňuje jejich různé barvy a délky.

Podobně se v cartoonově vyvedené epizodě TO-B1, která touhu stát se součástí řádu nese přímo v názvu („to be one”), rodí z chlapce válečník. Děj, inspirovaný spíše Astro Boyem a Pinocchiem než Star Wars, upomíná na duchovní vztah mezi mistrem a učedníkem, potažmo otcem a synem. Jinak je ale příliš vzdálený typické ikonografii série a působí tak jako zvláštní hybrid.

Nevšední rozměr přináší také epizoda Tatooine Rhapsody, která fanoušky uspokojí mladým Boba Fettem nebo planetou Tatooine, jinak je ale odlehčenou Rock Operou, v níž bohužel absentuje vlastní nosná myšlenka.

Epigonským převyprávěním Anakinova přechodu na temnou stranu síly je poslední díl s názvem Akakiri, který se od jinak nadějných vyznění nese v patřičně temném tónu. I on ale trpí častým nedostatkem krátkometrážních snímků, když nedokáže v krátkém čase upoutat diváka k postavám.

Příběh rozvážného mistra, vyjadřujícího se na způsob Yody v poeticky zabarvené řeči, a ukvapeného padawana, toužícího po akci, rovněž není příliš originální. Nicméně díky scénáři, budujícího napětí klidu před bouří, si vystačí s krátkým strategickým soubojem v závěru, a přesto zvolený formát beze zbytku zužitkovává.

Zdaleka nejsilnější prožitek však přináší hned první příspěvek, který zbytek antologie vystavuje nadměrným očekáváním a zvýrazňuje jejich nedostatky. Epizoda s názvem The Duel, zasazená do feudálního Japonska, si vypůjčuje záběry i celé schéma bandity okupované vesnice z japonského filmu Jodžimbó (1961) režiséra Akira Kurosawy, kterým se inspiroval také Sergio Leone ve snímku Pro hrst dolarů (1964). Hold starým velikánům vzdává film i nezaměnitelným stylem — černobílé kolorování s praskajícím obrazem evokuje dřívější vzhled filmů, dnes nahrazený krystalicky jasnou ostrostí. Stejně, jako je málomluvný tajemný poutník, absentují i v celé epizodě dlouhé promluvy, které ovšem vynahrazuje hutná atmosféra osudového střetu, upomínající na nejlepší momenty westernových a samurajských filmů.

S výjimkou hudebního Tatooine Rhapsody se jedná o dramata s obligátní bojovou sekvencí, tu komornější (Village Bride, Elder), tu akčnější (Twins, The Duel). Akčními scénami antologie snese srovnání s hranými Star Wars filmy; svou epickou rozmáchlostí stojí mezi prequelovou trilogií, vyznačující se až taneční elegancí a rychlým sledem úderů, a novou trilogií, rozpoznatelnou těžkopádností pohybů připomínajících středověké rytíře. Visions zdůrazňuje fyzičnost úderů a celkový dojem dynamizuje kamerovými nájezdy a oblety kolem pohybujících se postav.

Po akční stránce je sice série výjimečná, animačně a myšlenkově však spousta epizod postrádá specifický výraz, a tak se vyplatí sledovat antologii postupně v rozmezí alespoň několika dní. Při zhltnutí naráz totiž hrozí, že začnou jednotlivé díly splývat. Rovněž kvůli tomu, že objektem zájmu se často stává kyber krystal, doslova základní stavební kámen každého světelného meče, přičemž i dějové struktury bývají totožné — po představení postav a ústřední myšlenky zpravidla dochází ke konfliktu, vedeném jak jinak než pomocí světelných mečů.

Při nabízejícím se srovnání s Animatrixem (2003) tak Visions nevyhnutelně selhává — tam, kde Visions vrství podobnosti, Animatrix nabízí tematicky a vizuálně osobité manifesty. Rovněž v případě antologie Love, Death and Robots (2019-2021), sjednocené žánrem sci-fi, se jako slabší vyjevuje Visions. Jednak je to zapříčiněno menším rozpočtem, jednak komplikovaným vztahem k původní látce. Jak ukazují pokračující filmové nezdary studia Disney při snaze rozvětvit Star Wars univerzum, je nadmíru těžké naleznout harmonii mezi věrností originálu a novátorským uchopením. Ve Star Wars: Visions se to daří jen částečně — v nejlepších chvílích připomíná, proč Star Wars tak milujeme, v nejslabších naopak, že samoúčelný fan-service nestačí.

Hodnocení: 75%

PS: Zkuste spočítat, kolikrát uslyšíte ono památné „I’ve got a bad feeling about this.”