Dukla 61 se prodrala mezi nejlepší snímky roku 2018. U kritiků vede!

Otázkou je, jestli Dukla 61 vydrží do konce roku 2018 na první místě v pořadí nejlepších českých filmů a jestli se opět náhodou nedočkáme producentské "kulišárny" a Dukla 61 přijde do kin v délce 154 minut jako jeden film. Proč? Kvůli Českým lvům. Televizní kategorie jsou dnes sice už součástí kdysi výhradně filmových lvů, ale je jich málo. Těch filmových kategorií je daleko více než těch televizních. Určitě lákavá představa pro tvůrce. 

Takže? Jak moc se vám zatím líbí tento zdařilý snímek Davida Ondříčka a scénáristů Matěje Podzimka a Jakuba Režného?  Divácké pořadí se mění vaším hlasováním každý den, hlasujte i vy.

Nejlepší divácké filmy roku 2018 k dnešnímu dni:

Odpovědnost je základním východiskem obou filmů. Novinářská zkušenost Lenky Szántó i Jakuba Režného a producentská bravura Michala Reitlera vedly k rozsáhlým rešerším, díky kterým jsou Metanol i Dukla po faktické stránce výjimečně připraveny. Proto jsme si, pokud jde o konkrétní postavy, mohli dovolit odpovědnou fabulaci, jež bere ohled na všechny, kterých se události přímo dotkly.

Jak jste si s druhým scenáristou rozdělili role? Jaký byl systém Vaší spolupráce?
Jakub tvořil první verzi scén, o které jsme pak mluvili. Vzácně to proběhlo obráceně a občas jsme psali společně. Vyhovuje nám to tak.

Podobně jako u Metanolu se bude zřejmě hodně řešit historická věrnost. Z čeho jste vycházeli a co všechno je autorská licence?
Jakub četl odbornou literaturu i dobové materiály, jezdil do Havířova, pátral po pamětnících a hovořil s nimi. S jeho až expertními znalostmi jsme následně svedli úspěšný boj, aby se to méně důležité zjednodušilo a to podstatné, tedy život typické havířské rodiny a průběh katastrofy, zůstalo zachováno.

Co je pro Vás hlavní zprávou, kterou film podává? Poselstvím, chcete-li.
Že práce nemá být stylem života, bez ohledu na to, jak těžká je a kolik peněz nese. A také jak zásadní je neakceptovat, že pokrok, vykoupený krví, víc lidí zachrání, než zabije.

Havíři se v mnohém podobají vojákům. Ale každý večer nebo ráno se vrací domů a jejich otrlost není ničím ve srovnání s tvrdostí těch, které na ně celý den čekají. To jsme nemohli minout.

Dělal David Ondříček ve scénáři nějaké změny? Jak příběh posunul, když jej začal převádět do filmové podoby?
S Davidem Ondříčkem jsme scénář výrazně zkrátili. Osudové učinil méně nápadným, civilnějším. Vítám to. 

Níže už odpovídá Jakub Režný, druhý scenárista Dukly 61.

Hlavní postavy filmu jsou zčásti smyšlené, zčásti mají reálné předobrazy.
Při zobrazení průběhu tragédie jsem se snažil co nejvěrněji držet jejího skutečného průběhu. Nicméně v některých okamžicích, jako je např. zával nebo postava Milana Šlachty, který upozorňuje vedení na hrozící nebezpečí v podobě nedostavěných izolačních dveří, jsme se společně s dramaturgem a producentem rozhodli realitu interpretovat a kvůli srozumitelnosti přizpůsobit příběhu. Ve skutečnosti na Dukle samozřejmě neexistoval havíř, který by se snažil vedení dolu varovat.

Z jakých pramenů jste čerpal a s kolika lidmi jste mluvil? Co Vás při přípravě nejvíce překvapilo?
Při psaní jsem vycházel z technických rekonstrukcí události, vypracovaných báňskými odborníky, a vzpomínek pamětníků, kterých se tragédie na Dole Dukla dotkla osobně. Film by nevznikl bez pomoci členů Klubu přátel hornického muzea z Havířova, kteří mi pomohli zorientovat se v „havirně“. Přečetl jsem snad veškerou k tématu existující literaturu. Mluvil jsem asi
s dvaceti havíři, jejich manželkami a dětmi. Nejvíc mě překvapila jejich hrdost a identifikace se zaměstnáním, které vykonávali celý život. Takové lidi jsem v životě nepotkal.

Jak jste stavěli samotný příběh? Kde vznikla myšlenka vyprávět jej na pozadí příběhu rodiny Šlachtových? A do jaké míry jsou Šlachtovi inspirováni skutečnými havířskými rodinami?
Nápad na napsání filmu vznikl díky Ivanu Landsmanovi, který tragédii na Dole Dukla popisuje ve své knize Pestré vrstvy. Zaskočilo mě, že jsem o ní nikdy předtím neslyšel. Příběh jsme stavěli od procesu k postavám a poměrně záhy bylo jasné, že chceme vyprávět rodinné drama, které vychází z reálných dobových problémů. Petr s Janou tak řeší problém, který na začátku šedesátých let řešila většina mladých lidí. Připravují se na narození prvního dítěte, nemají peníze a musí bydlet u rodičů. Petr se kvůli tomu, aby uživil rodinu a zajistil jí bydlení, upíše dolu. To byla jedna z mála možností, jak v té době získat byt a emancipovat se.