Recenze: Po strništi bos - to nejslabší nakonec

Nejnovější film Jana Svěráka je natočen podle stejnojmenné knihy Zdeňka Svěráka (částečně autobiografické) a má ze všech jeho filmů zdaleka nejslabší scénář, respektive zápletku/děj výsledného díla (bez ohledu na to, co stálo ve scénáři).

Je celkem jasné, co mělo vzniknout: Rozněžnělý pohled starého člověka na jeho dětství, kdy všechno vnímal poněkud nadpřirozeně a zveličeně, a nechápal souvislosti, které mu došly až o nějaké to desetiletí později. Složité pnutí v početné rodině, touha začlenit se mezi vesnické vrstevníky, první nesmělé koketování s erotikou, ozvěny války a politiky vůbec, drsně doléhající do jeho naivního světa.

A možná to i fungovalo jako série minipříhod v knize Svěráka staršího. Ovšem ve filmu Svěráka mladšího to funguje o poznání hůře.

O ději filmu vlastně nemohu napsat nic konkrétnějšího, než jsem napsal výše. Můžu přidat pár konkrétních epizodek: Zatoulá se holub a později je nalezen v rouře od kamen. Tatínka popíchají včely do rozkroku. Hlavní hrdina se naučí chodit bos po strništi. Přijde krupobití. Někdo umře. Někdo jiný umře. Do potoka spadne britská letecká palivová nádrž. Ředitel školy (Svěrák starší) nemá rád Němce, ale nesmí to dávat příliš najevo, tak jen naznačuje. Tatínkův bratr se vilně podívá na hrdinovu polonahou maminku. Hlavní hrdina se vilně podívá na svou polonahou maminku. Hrdinova spolužačka se vilně podívá na hlavního hrdinu. Hlavní hrdina se vilně podívá na jinou spolužačku. Ještě jiná spolužačka dá hlavnímu hrdinovi pusu a on se na ni vilně podívá...

Valná většina z toho se ani nedá nazvat epizodkou. Jediné, co je nějak plus-mínus rozvedeno, je jednoduchá podzápletka s tatínkovým bratrem (Oldřich Kaiser), kterého zbytek rodiny nenávidí, a má to trochu jiný důvod, než se zpočátku zdá (celkem asi 10 minut). A ještě jednodušší podzápletka s beznohým klukem, který by rád jezdil na své motorové tříkolce, ale nemá benzín (celkem asi 5 minut).

Svěrákovy filmy (už od Ropáků) se kromě řemeslné zručnosti (a zjevným obdivem Hollywoodu) vyznačovaly i tím, že rozuměl stavbě děje a ať byla zápletka jakkoliv absurdní, měla nějaký směr a směřovala k nějakému rozuzlení (bez ohledu na míru své iracionálnosti).

Film Po strništi bos je řemeslně zručně natočen, tedy řemeslně zručněji než většina české produkce - vytkl bych jen občas nevyrovnané dětské herecké výkony a občasný nepovedený střih (dva sousední záběry na sebe špatně navazují, dialogy jsou slyšitelně prostříhané). Což je možná vedlejší efekt toho, že ve filmu toho bylo původně mnohem víc a zkracovalo se to (aby měl pod dvě hodiny). Kromě divného střihu to má ale především ten negativní důsledek, že je většina podzápletek zredukována na minutové miniscénky, jejichž přítomnost ve filmu ztrácí jakékoliv opodstatnění. Konkrétně mi utkvěla v paměti scéna, kdy Eda přijde do kuchyně, kde babička cosi dělá s moukou a sítem, zeptá se jí, co to dělá, babička odpoví, že v mouce jsou červi, a ukáže mu, jak mouku prosívá. A tím scéna skončí, aniž by někdy později něco vyplynulo z toho, že v mouce byli červi, nebo že babička mouku prosívala. Obávám se, že scéna byla ve filmu jen proto, aby si divák zapamatoval, že postava babičky existuje - neboť se jinak ve filmu téměř nevyskytuje.

A tohle je věc, která mi na většině českých filmů velmi vadí a dodnes jsem si myslel, že Jan Svěrák si tyhle věci umí ohlídat. No, tentokrát se mu to nepovedlo.

Přes všechny ty kritické odstavce je Po strništi bos snesitelný film s několika emocionálně silnými okamžiky a slušnou retro atmosférou. Něco podobného, jako třeba Něžné vlny. Problém je v tom, že jsem zvyklý od Svěráků očekávat mnohem víc.

Hodnocení: 60%