Hobit: Bitva pěti armád, závěrečná část celé trilogie a zároveň neuvěřitelná nuda - jak je bohužel často zvykem u filmů na pokračování. Výjimkou je snad jen několik záživnějších okamžiků, jako je například vyčerpávající dialog Galadriel se Sauronem nebo závěrečná scéna, kdy se Bilbo znovu setkává s Gandalfem a divák tak zažívá pocit dokonalého prolnutí s předchozí trilogií, Pánem prstenů.
Za největší tragédii poslední části Hobita bych označila bitevní scény, které Peter Jackson natahoval jako gumu od spoďárů. Chápu, že od filmu s názvem Bitva pěti armád se nic moc jiného očekávat nedalo, přesto více než půlhodina třískání se hlava nehlava byla nad mé síly. Za světlou výjimku bych nejspíš označila jen finální bitvu Thorina s Azogem, která divákovi alespoň na chvíli zvedla hladinu adrenalinu v krvi a snad i spravila náladu.
Přestože žánr fantasy miluju, Bitva pěti armád mě svým zpracováním spíše zklamala. Do prvního dílu trilogie má opravdu hodně daleko.
Whiplash - snímek, na který jsem se šla do kina podívat víceméně z povinnosti. Přesto mě nakonec vcelku příjemně překvapil. Mladý a zatím ne příliš zkušený režisér Damien Chazelle má rozhodně můj obdiv za to, jak se ve svých 30 letech s tématem popral.
Hlavní dějová linie filmu sleduje úsilí mladého studenta hudební školy, který se na cestě za svým snem stát se slavným bubeníkem střetává s neuvěřitelně cholerickým a občas až sadistickým učitelem, který svým despotickým stylem výuky psychicky zlomil nejednoho ze svých žáků. Pod jeho vedením se z 19 letého Andrewa postupně stává stroj zbavený emocí, citů a selského rozumu, jehož jediným cílem je dokázat svému mentorovi, že má na to, aby v jeho jazzové kapele bubnoval.
Roli mladého bubeníka ztvárnil Milles Teller nad očekávání dobře. Svým výkonem bez debaty dokázal, že je schopný zvládnout i obtížnější role než jen postavy machýrků v béčkových filmech pro teenagery. Vzpomenu-li na jeho poslední filmovou roli ve splácanině jménem Kouzlo přítomného okamžiku, musím říct, že je to opravdové nebe a dudy.
A skvělý výkon podal samozřejmě i J.K. Simmons. Arogantního hajzla a sadistu v jedné osobě, jehož životním krédem je doslova vybičovat každého k perfektnímu výkonu nemohl snad nikdo zahrát lépe. Oscara za vedlejší roli získal rozhodně oprávněně.
Film jako takový ocení hlavně milovníci jazzové hudby a všichni ti, kdo z vlastních zkušeností ví, jak strašná je to dřina živit se muzikou jako profesionál. Snímek si ale musí oblíbit i absolutní laikové - touha po uznání a snaha o dosažení dokonalosti, je přece společná nám všem.
Film o největším géniovi II. světové války, který pomohl zvrátit vítězství Hitlerova Německa, se režisérovi Mortenu Tyldumovi podařilo natočit s opravdovou grácií. Díky bravurní práci s kamerou i vynikajícímu zpracování psychologie postav jsou diváci s absolutní jistotou okamžitě vtaženi do děje. Závěrečná scéna, kde Turing dobrovolně dává přednost chemické kastraci před vězením, jen aby mohl zůstat po boku svého podomácku vyrobeného šifrovacího stroje,je toho důkazem. Slzy dojetí se dostaví zaručeně.
A více než dobré je i herecké obsazení. S rolí luštitele Enigmy, postavou Alana Turinga, se Benedict Cumberbatch vypořádal vskutku bez problémů. Introvertního matematického génia s omezeným smyslem pro takt a realitu ztvárnil, podle mého názoru, nad očekávání. Filmové kritiky musel svým výkonem bez debaty přesvědčit o
tom, že je to opravdový "Pan herec", který se dokáže poprat s jakoukoliv rolí.
Naopak ne příliš přesvědčivě působí ve filmu Keira Knightley. Role matematičky se k ní příliš nehodí a na diváka působí tak trochu unyle.
I přes tento nedostatek si ale filmové zpracování zaslouží obdiv diváků i odborné poroty. Jednoduše další film, na který se jen tak nezapomene.