LukasG

Lukáš Gregor

Komentáře 20

Od nejnovějších
  1. Souboj u El Diablo
    Souboj u El Diablo (1966)
    10
    Ač ukotveno dějem do (zákoutí) krajiny a s nemalým počtem figur, jde de facto o sevřený a komorní příběh s několika klíčovými postavami, kterým jeden souboj neumožnil rozehrát jejich jiné, vnitřní drama. Žánrovka, která mne nepustila. A s výtečně komponovanou ústřední melodií, která ví, kdy má zaznít.
  2. Sekerka
    Sekerka (2020)
    8
    Po skončení posledního, pátého, filmu jsem si přál, abych spolu s režisérem mohl nahlížet do života černošské komunity ve VB ještě znovu – opětovně se vydávat do ulic, domků, do vyprávění, která si naštěstí nezakládají na nadměrné hře s retro stylem, v popředí stojí vždy aktéři, dramatické postavy, jež mají v sobě uvěřitelnost a autenticitu. Líbí se mi ta nedořečenost. Že pouze vstoupíme do života, nahlédneme, chvíli jej sledujeme, ale pak už přijdou na řadu závěrečné titulky.
  3. Předstírejme, že je to v pořádku
    Předstírejme, že je to v pořádku (2021)
    8
    Fran Lebowitz má schopnost okomentovat prakticky cokoliv, což sice nabídne Martinu Scorsesemu až bezednou možnost výběru, současně vede i k jisté dramaturgické rozkročenosti. Ačkoliv jednotlivé epizody mají svá hlavní témata, čas od času se od nich – takřka až nepatřičně – odchází. Ne že bychom ztrácely důvod se smát, ale můžeme se ztratit při cestě s Fran za poznáváním New Yorku. I když... i s tím New Yorkem se to má obdobně jako s přístupem k tématům epizod. Je a není důležitý. Je a není v centru pozornosti. De facto málokdy stojí v prvním plánu. Neznamená to, že bychom proto měli projekt hůře hodnotit, ale leckomu to nenaplní očekávání. V první řadě Scorsese dává prostor samotné Lebowitz – jejím názorům, jejím historkám, její osobnosti. Jenže díky tomu, že je natolik propojena s místem, v němž pracovala a pracuje, žila a žije, tedy New Yorkem, se leccos dovídáme i o této metropoli. A o proměnách. Protože o vývoji, změnách, vlastně jaksi kriticky nahlížených, i tento dokumentární projekt je. Podstatné pro jeho přijetí, resp. míru kladného přijetí, bude, jak moc si sednete s Fran Lebowitz. Humor asi nebude takovou překážkou, je sympaticky jízlivý, nikdy ne však urážlivý. Upřímný, ale ne účelově „nekorektní”. Jen jej může být vlastně až moc. A občas lze vyčíst, jak si ho Lebowitz připouští – jaksi ustupuje od potřeby vyjádřit myšlenku přesně, jen proto, aby ji vyjádřila vtipně. Když ale tohle přijmete, vznikne prostor ani ne čtyřhodinový, který můžete naplnit setkávání s ní, v podnicích a ulicích New Yorku, prostor, kde si z každé epizody lze odnést pár postřehů pro další parafráze či citování, nebo alespoň (nebo vlastně především) postřehy, které popostrčí k vlastnímu zhodnocení společenských fenoménů a proměn.
  4. Jiří Trnka: Nalezený přítel
    Jiří Trnka: Nalezený přítel (2019)
    6
    Pro širokou veřejnost tento film rozhodně poslouží dobře. Čím víc jste už o Trnkovi věděli, tím méně vás bude film bavit. Mohlo by to znít logicky, ale zásadní nedostatek filmu je, že se těžiště pozornosti nemálo posouvá směrem k interpretům filmu (francouzský režisér a Tereza Brdečková). Tematicky se víc soustředí snímek na Trnku a jeho začlenění do politického kontextu – doby – (ne)spolupráce s režimem, prakticky nijak neřeší řemeslnou dovednost, způsob vyprávění, technologii a animaci jako takovou. (Čili pro skutečné zájemce o animovaný film toto bude projekt notně vyprázdněný.)
  5. Hurvínek a kouzelné muzeum
    Hurvínek a kouzelné muzeum (2017)
    4
    Klidně to přiznám - do kina jsem šel s velkým obavami. Předsudek, že bude "Hurvínek" stejně špatně napsaný jako "Kozí příběh", má očekávání táhnul do bodu mrazu. Realita je však jiná. Opačná? To je asi silné slovo, ale každopádně stěží budu moci "Hurvínak" mít jako výukový materiál, jak nepokazit scénář. Těch chyb tam není zase tolik, spíše jde o místa, která očividně nikdo moc neřešil, neb jde o detaily. Je jich škoda, ale na stranu druhou neuráží diváka. Film není ani nevkusný jako "Kozí příběh". Co mě však překvapilo, s čím jsem nepočítal, že bude film tak nudný. Možná za to může ta jedna jediná lokalita, ve které se zápletka odehrává. Možná za to může zápletka sama o sobě, protože by vystačila ne jednu epizodu Večerníčku (krásně), na celovečerní film sotva. Autor v nějakém rozhovoru mluví o psychologii postav a originalitě. Nevím, kde jsem obé měl hledat. Jestli tedy psychologií nemyslí fakt, že otec moc nevěří svému synkovi, aby později poznal, že vlastně klučina umí být i docela odvážný. A oba, i když se běžně docela "hádají" (tak jde o puberťáka a tátu, co byste chtěli asi jiného), tak se mají rádi. Tím psychologie končí. No a originalita je velmi ošemetné slůvko. Dokážu si představit, že někde na Západě (bude-li se tam někdy tenhle film hrát), budou asi koukat na to, jak podivně ten táta vypadá, dost možná zaujme svět prostředí oživlých loutek (ty se mi vlastně docela líbily i výtvarně). Jinak můžete všechny krůčky předvídat. A určitý nezájem jsem cítil i v kině. Když opomenu ty děti, co s rodiči odešly během projekce, snad jen na dvou místech jsem zaznamenal nějaké emoce. Mám z toho opravdu zvláštní pocit. A to jsem se vyhýbal hodnocení výtvarného řešení figur. To je velmi citlivá záležitost pro někoho, kdo s Hurvínekm vyrůstal. Můžu však říct, že Hurvínek (i s dabingem) dopadl vlastně dost dobře. Taťulda je takový hodně nemastný a neslaný a vlastně i nesympatický. Věkový a vizuální "upgrade" u Máničky se však minul účinkem, budeme-li se na ni dívat jako na Máničku, kterou známe. Její hlas se k figuře vůbec nehodí. A i když bude mít v zahraničí jiný dabing, jeji chování, herecká akce a vůbec nějaké místo v dramaturgii je prakticky nezajímavé. O paní Kateřině raději ani nemluvím... Animace jako taková však funguje dobře, může za to jistě i mezinárodní tým, je to dobře odvedená práce. Jen mě to celé nebavilo. A nevím, jestli je to lepší, než kdyby mě film podráždil nějakou větší odvahou.
  6. Po strništi bos
    Po strništi bos (2017)
    6
    Do mysli se mi vkrádá sousloví "hezké obrázky". Na film se mi dobře dívalo. Jan Svěrák je jeden z našich nejlepších řemeslníků. Umí dostat do záběru mnohdy krásu i něco, co bolí, škrábe, nebo na stranu druhou rozesmívá. Jenže ve svém filmu "Po strništi bos" takových kontrastů není moc. Hodně se tu probírá dramaturgie - vyprávění. Epizodičnost mi jako taková nikdy nevadila, pro Svěráka je navíc typická, ale zde opravdu nedojde k "naplnění". Kdyby některé scény odstranil, jiné přidal, vlastně by to s velkou pravděpodobností nemělo na nic v ději vliv. Osobně už mám navíc i problém s Oldřichem Kaiserem. Od doby, kdy jej všichni chválili v Tmavomodrém světě, se občas Kaiser objeví v takové té zádumčivé, charismatické roli silného (správného) chlapa. Vypadal před kamerou skvěle, což o to, ale je to už škatulka, která mi vadí. Nehledě na to, že sama ta figura ve filmu byla naprosto papírová.
  7. Sedmero krkavců
    Sedmero krkavců (2015)
    10
    Bez studu začnu s prohlášením, že jde o jednu z nejpovedenějších filmových pohádek od roku 1989. Nellis se podařilo totiž napsat scénář, který nemá proluky, ale ani zbytečně nesází na jednu akci za druhou. Nebojí se jít obsahově hlouběji, než by s ohledem na jeho vizuální poutavost vlastně musela, především však nedělá žádné skopičiny, i když se humoru nevyhýbá. Velký vklad představuje casting - naprosto funkčně vybraní herci, Issová je k zulíbání, díky své milé přidrzlosti. A jako takový bonus vnímám profesionálně zvládnutou práci s kamerou, hudbu, vůbec výběr scenérií.
  9. Ztrácení
    Ztrácení (2014)
    2
    Nevím, zda je dobré začít komentář k filmu slovy "Tak nevím...", ale ono tohle slůvko se k vystižení mých pocitů hodí asi nejvíce. Nevím, jak to tvůrci mysleli. Seriózně? Ironicky? Jako pohled do dospívání, nebo se jim zalíbilo natočit něco trošku bubu, ale na festivaly se hodí opepřit to hlubokomyslností? Ukoukal jsem a to především díky hereckým výkonům. Asi se na to ještě jednou podívám, to abych se mohl soustředit pouze na mdloby postav a počítat je - protože tohle jistě bude film s největším počtem omdlení v historii kinematografie.
  12. Posedlý
    Posedlý (2014)
    0
    Po docela slibné expozici se film zlomil v útrpnou a trapnou koláž napodobenin několika málo jiných snímků. V poslední části využité CGI animace trhají oči a i výtvarností jdou ruku v ruce s ubohostí vyprávění.
  13. Giovanniho ostrov
    Giovanniho ostrov (2014)
    6
    Zatímco podobně koncipovaný Hrob světlušek mě rozložil, v tomto případě mne rušila v hlubším prožitku opravdu, ale opravdu velká snaha tvůrců dojímat. Jsou zde hezké pasáže, ale i křeč (závěrečné titulky, resp. píseň).
  14. Šílený Max
    Šílený Max (1979)
    6
    Jsou filmy, které fungují především díky svému odéru nostalgie. Šílený Max je hrdě zastupuje. Dívat se dnes na ty poťouchlé týpky a věcičky, které se svým designem lámou mezi 70. a 80. lety, přičemž mají tak nějak být i futurustické, už nevzbuzuje jiné pocity, než příjemné pousmání. Zápletka jasně čitelná dopředu, hrdina s cool oblečením, ale ještě stále chlapeckým kukučem. Hudba hučí víc, než by bylo zdrávo, ale stále zde máme rachot vytuněných motorů - a ty fungují výborně s australskými silnicemi. Snad jen ti poťouchlí záporáci by mohli být trošku serióznější, aby jim člověk nemusel přát smrt proto, že ho iritují, ale proto, že jsou skutečně zlí.
  15. Schůzka
    Schůzka (1985)
    4
    Když se dívám na podobné filmy, říkám si, zda by ve Francii neměli točit jen komedie a kriminálky. Pseudoart postavený na uvzdychaných mladých lidech.
  16. Like Someone in Love
    Like Someone in Love (2012)
    4
    Kdyby se ve filmu nedělo vůbec nic, stal by se mi sympatičtějším. Konfliktní situace působí směšně - snad pro naprosto dětinské chování ústředních postav.
  17. Charlieho země
    Charlieho země (2013)
    4
    Sázka na jistotu. Klišé. Neschopnost invenčně přistoupit k mnohokrát probranému tématu. Možná bych toto vše režisérovi odpustil, na filmu mne však kromě nudy vadila černobílost, s jakou k postavě režisér přistoupil. Charlie není nesympatický, alespoň zpočátku, jenže se ukazuje, že je velmi pasivní a obviňuje (a filmař s ním) přistěhovalce z toho, že mu sebrali půdu/zemi, práci atd atd, aniž by cokoliv aktivně podnikl pro zlepšení svých podmínek. Film se nijak kriticky k takovému pasivnímu a reaktivnímu postojí nestaví, naopak v závěru sází na patos a několik silných slov a vět a dlouhý pohled do tváře ústředního hrdiny.
  18. Malej Quinquin
    Malej Quinquin (2014)
    10
    Zákeřná hravost. Tak bych stručně shrnul formu televizního projektu, který mne po 200 minut neskonale bavil, a to i za cenu, že hláška "zlo je mezi námi" čím dál tím více znepokojovala a v závěru zůstala nepopřena. Dumont vsadil na podvratnost, na kterou přistoupí jen někteří. Je otázkou, jak moc se chce posmívá, nebo ukazuje posměchy. Scéna v kostele je bravurní divadlo, objetí ústřední dětské dvojice krása.
  19. Kreuzweg
    Kreuzweg (2014)
    10
    Jeden z nejsilnějších zážitků KVIFF 2014. Bravurní scénář, podpořený nejen naprosto uvěřitelným herectvím, ale také absencí hudební složky a jakéhokoliv pohybu kamery (ehm, tedy dva maličké pohyby tam jsou). Oceňuji i přístup režiséra, který neukazuje na nikoho a na nic prstem obvinění, neutočí, neposmívá se. A ještě k tomu umí i ve filmu, který rozechvěje, pracovat s humorem.
  20. Toulaví psi (2013)
    4
    Můžu to přičíst své nezkušenosti s autorem, ale i když jsem se opravdu snažil, nenašel jsem k němu skrze Toulavé psy cestu. Nevadí mi prakticky vyprázdněná narace, protože v hlavě si jednotlivé pocity (a možné příčiny a následky) spojené s postavami můžu vykonstruovat. Ale dlouhé záběry ve druhé polovině filmu, zvláště pak ty poslední, mi už přijdou spíš jako snaha o to, aby se o filmu mluvilo. Do nitra hrdinů lze proniknout i "stručněji".