Bořivoj Navrátil

Velmi záhy přišel o oba rodiče (tatínek nedlouho po maminčině smrti, která zemřela na tuberkulózu, spáchal sebevraždu), proto spolu se starším bratrem vyrůstal u otcovy sestry. První herecké pokusy činil v ochotnickém divadle ještě jako student střední ekonomické školy v Jihlavě. Po absolutoriu brněnské JAMU (1956) nastoupil prakticky s celým svým ročníkem do Těšínského divadla v Českém Těšíně. Dlouho tu ovšem nevydržel a v rychlém sledu za sebou následovaly štace ve Slezském divadle v Opavě a Státním divadle v Ostravě. V roce 1961 se stal členem činohry pražského Národního divadla, kde v angažmá vydržel až do roku 1992. V následujících letech spolupracoval především s Petrem Léblem a Divadlem Na zábradlí, roku 1996 se mu domovskou scénou stal Divadelní spolek Kašpar v Celetné ulici. Hostoval ovšem i na řadě jiných (i mimopražských) scén: Činoherní klub, Divadlo pod Palmovkou, Mladá Boleslav, Šumperk, Jihlava... Do povědomí filmových diváků se Bořivoj Navrátil dostal především díky režisérovi Karlu Kachyňovi, který ho opakovaně a s velkým úspěchem obsazoval do rolí primářů - ať už to bylo v originální české adaptaci slavné australské novely Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže (1970) nebo ve dvou branaldovských adaptacích Pozor, vizita! (1981) a Sestřičky (1983). Hrál ale i v dalších Kachyňových filmech, mj. Ucho (1970), Lásky mezi kapkami deště (1979), Fandy, ó Fandy (1983) a Dobré světlo (1986). Výraznou roli pravěkého kupce Gera svěřil Navrátilovi i režisér Jan Schmidt v havranpírkovské trilogii Osada Havranů (1977), Na Veliké řece (1977) a Volání rodu (1977). Do vážných zdravotních problémů se Bořivoj Navrátil dostal během natáčení koprodukčního česko-nepálského snímku slovenského režiséra Jána Piroha Sagarmatha (1988), v němž představoval pilota a špičkového horolezce. Tento okamžik do značné míry představuje zlom v jeho přístupu k životu, odklání se od komunistické ideologie (členem KSČ se stal roku 1979). Polistopadová kinematografie s rolemi na Navrátila příliš nemyslela. Za zmínku stojí jedině televizní režisér Jiří, který v Knoflíkářích (1997) uštipuje knoflíky zubní protézou, či dobrodruh Aaron Cohen v rodinné fantasy Maharal - Tajemství talismanu (2007). Co mu upírali tuzemští tvůrci, to mu naopak vynahrazovali zahraničtí filmaři natáčející u nás. Díky své charakteristické vizáži s typickou holou hlavou byl zpravidla využíván do rolí podvodníků, zloduchů a všelijakých jiných podivínů.