Jusho Toda: Nejlepší filmy
a seriály

?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Jusho Toda: Filmy a seriály

  • Kwaidan
    Kwaidan (1964)
    Film
    Dvoudílný japonský barevný širokoúhlý film Kwaidan režiséra M. Kobajašiho obsahuje čtyři strašidelné povídky. První dvě povídky Černé vlasy a Sněhový královna jsou uváděny pod názvem Kwaidan Černé vlasy (Filmový přehled 16/1967), druhá dvojice Muž bez uší a Šálek pod názvem Kwaidan Muž bez uší Kwaidan patří podobně jako Rašomon, k těm nemnoha filmům japonské produkce, které přibližují západní mentalitě vzdálený duševní svět, aniž ho zkreslují a přílišně zjednodušují. U Rašomonu je to dáno evropskou orientací autora literární předlohy Akuragawwy a samozřejmě i Kurosawovým tlumočením. V případě Kwaidanu postavil podobný most mezi námi a starobylým světem japonských bájí anglický spisovatel Lafcadio Hearn (1850-1904). Byl řeckého původu a po rušném životě zakotvil v Japonsku, přišel tam v roce 1891 jako dopisovatel amerického časopisu Harper´sMagazine.Sžil se s novým prostředím, stal se profesorem anglické literatury na tokijské universitě a přijal japonské jméno Jakumo Koizumi. Z hlubokého proniknutí do japonské civilizace vznikl velký počet povídek, románů i esejí, jejichž seroózností vzdálenou jakékoliv laciné exotičnosti se Lafcadio Hearn brzo proslevil v Evropě i Americe (již v roce 1911 vydalo Ottovo nakladatelství český výbor z jeho díla pod názvem Průhledy v neznámý Japan). Masaki Kobajaši dotváří literární předlohu s citem a kázní, doplňuje ji o velmi zajímavou kompozici barev, jeho filmová řeč se vyznačuje zdrženlivostí. Režisér pracuje s nenápadnými efekty a jejich pomocí dává v souladu s Hearnovu spisovatelskou metodou tím působivěji vyniknout fantasknosti, v každé epizodě jinak laděné hrůzostrašnosti a prolínání reality se světem nadskutečna. Kwaidan je příkladem vynikající stylové jednoty jak v barevné kompozici, tak i ve střihové skladbě a v hereckých projevech.S nenásilnou jednotící myšlenkou obdobou orfeovského motivu a zlými následky násilného narušování světa zemřelých se dobře slučuje to hlavní, co pro západního diváka Kwaidan přináší, totiž zasvěcené, kultivované uvedení do staré a vzdálené kultury, jako se dochovala v lidových bájích.
    77%
    Dvoudílný japonský barevný širokoúhlý film Kwaidan režiséra M. Kobajašiho obsahuje čtyři strašidelné povídky. První dvě povídky Černé vlasy a Sněhový královna jsou uváděny pod názvem Kwaidan Černé vlasy (Filmový přehled 16/1967), druhá dvojice Muž bez uší a Šálek pod názvem Kwaidan Muž bez uší Kwaidan patří podobně jako Rašomon, k těm nemnoha filmům japonské produkce, které přibližují západní mentalitě vzdálený duševní svět, aniž ho zkreslují a přílišně zjednodušují. U Rašomonu je to dáno evropskou orientací autora literární předlohy Akuragawwy a samozřejmě i Kurosawovým tlumočením. V případě Kwaidanu postavil podobný most mezi námi a starobylým světem japonských bájí anglický spisovatel Lafcadio Hearn (1850-1904). Byl řeckého původu a po rušném životě zakotvil v Japonsku, přišel tam v roce 1891 jako dopisovatel amerického časopisu Harper´sMagazine.Sžil se s novým prostředím, stal se profesorem anglické literatury na tokijské universitě a přijal japonské jméno Jakumo Koizumi. Z hlubokého proniknutí do japonské civilizace vznikl velký počet povídek, románů i esejí, jejichž seroózností vzdálenou jakékoliv laciné exotičnosti se Lafcadio Hearn brzo proslevil v Evropě i Americe (již v roce 1911 vydalo Ottovo nakladatelství český výbor z jeho díla pod názvem Průhledy v neznámý Japan). Masaki Kobajaši dotváří literární předlohu s citem a kázní, doplňuje ji o velmi zajímavou kompozici barev, jeho filmová řeč se vyznačuje zdrženlivostí. Režisér pracuje s nenápadnými efekty a jejich pomocí dává v souladu s Hearnovu spisovatelskou metodou tím působivěji vyniknout fantasknosti, v každé epizodě jinak laděné hrůzostrašnosti a prolínání reality se světem nadskutečna. Kwaidan je příkladem vynikající stylové jednoty jak v barevné kompozici, tak i ve střihové skladbě a v hereckých projevech.S nenásilnou jednotící myšlenkou obdobou orfeovského motivu a zlými následky násilného narušování světa zemřelých se dobře slučuje to hlavní, co pro západního diváka Kwaidan přináší, totiž zasvěcené, kultivované uvedení do staré a vzdálené kultury, jako se dochovala v lidových bájích.
    1
  • Korida lásky
    Korida lásky (1976)
    Film
    Pověstný snímek nonkonformního japonského tvůrce Nagisy Ošimy KORIDA LÁSKY patří k filmovým titulům, jež v sedmdesátých letech prolamovaly různá sexuální tabu. Avšak i z pohledu současnosti, v níž zřejmě padly téměř všechny sexuální zábrany a intimní sféra se stala veřejnou, působí Ošimovo dílo značně nekonvenčně. Tvůrce se inspiroval autentickým příběhem, jenž se odehrál v Japonsku v roce 1936 a jehož protagonistka získala mezi Japonci jistou popularitu. Děj líčí vývoj vztahu mezi mladou ženou Sadou, která začala pracovat v jednom hostinci jako služka a která se stala milenkou majitele podniku Kičiho. Zprvu pasivní žena postupně podléhá své sexuální touze a strhává zkušeného muže svou smyslností a nenasytností. Dvojice se oddává zničující vášni a stále hlouběji propadá do jejích osidel. Stupňující se posedlost nakonec vede k tomu, že milenka muže z vášně uškrtí a po smrti mu uřízne pohlavní orgán. Ošima se koncentruje pouze na vztah milenců, odvíjející se v typických japonských interiérech před očima služebných či přizvaných gejš. V jednotlivých epizodách jsou zachyceny různé sexuální praktiky včetně sadomasochistických. Ve snaze postihnout destruktivní hloubku pudového vztahu neváhá tvůrce sáhnout i k jednoznačně naturalistickým scénám. Snímek tak jistě naplňuje vágní definici pornografie (již jen zobrazením genitálií a různých kopulačních technik), současně však postrádá její primitivnost a samoúčelnost. V Koridě lásky je naopak přítomen ozvlášťňující prvek "estetizace", projevující se způsobem snímání a svícení i použitím hudby či kostýmů. Dílo vychází z určité japonské tradice a spojuje ji s moderní dobou. Odkazuje k různým významům a rozhodně přesahuje žánr erotického filmu. Nabízí různé úvahy o voyeurství, o lásce a smrti, o stáří i o vztahu mezi mužem a ženou. Snímek mohl vzniknout jen díky iniciátorovi celého projektu, francouzskému producentu Anatolu Daumanovi. V Japonsku byl zakázán a jeho tvůrce byl postaven dokonce před soud. Při uvedení na berlínském festivalu byl film zabaven a s podobnými obtížemi se setkával při uvedení všude ve světě. Nagisa Ošima natočil o dva roky později podobný snímek V říši vášní, tentokrát s duchařským námětem. V roce 1997 rekonstruoval událost z roku 1936 režisér Nobuhiko Obajaši ve snímku s názvem SADA.
    59%
    Pověstný snímek nonkonformního japonského tvůrce Nagisy Ošimy KORIDA LÁSKY patří k filmovým titulům, jež v sedmdesátých letech prolamovaly různá sexuální tabu. Avšak i z pohledu současnosti, v níž zřejmě padly téměř všechny sexuální zábrany a intimní sféra se stala veřejnou, působí Ošimovo dílo značně nekonvenčně. Tvůrce se inspiroval autentickým příběhem, jenž se odehrál v Japonsku v roce 1936 a jehož protagonistka získala mezi Japonci jistou popularitu. Děj líčí vývoj vztahu mezi mladou ženou Sadou, která začala pracovat v jednom hostinci jako služka a která se stala milenkou majitele podniku Kičiho. Zprvu pasivní žena postupně podléhá své sexuální touze a strhává zkušeného muže svou smyslností a nenasytností. Dvojice se oddává zničující vášni a stále hlouběji propadá do jejích osidel. Stupňující se posedlost nakonec vede k tomu, že milenka muže z vášně uškrtí a po smrti mu uřízne pohlavní orgán. Ošima se koncentruje pouze na vztah milenců, odvíjející se v typických japonských interiérech před očima služebných či přizvaných gejš. V jednotlivých epizodách jsou zachyceny různé sexuální praktiky včetně sadomasochistických. Ve snaze postihnout destruktivní hloubku pudového vztahu neváhá tvůrce sáhnout i k jednoznačně naturalistickým scénám. Snímek tak jistě naplňuje vágní definici pornografie (již jen zobrazením genitálií a různých kopulačních technik), současně však postrádá její primitivnost a samoúčelnost. V Koridě lásky je naopak přítomen ozvlášťňující prvek "estetizace", projevující se způsobem snímání a svícení i použitím hudby či kostýmů. Dílo vychází z určité japonské tradice a spojuje ji s moderní dobou. Odkazuje k různým významům a rozhodně přesahuje žánr erotického filmu. Nabízí různé úvahy o voyeurství, o lásce a smrti, o stáří i o vztahu mezi mužem a ženou. Snímek mohl vzniknout jen díky iniciátorovi celého projektu, francouzskému producentu Anatolu Daumanovi. V Japonsku byl zakázán a jeho tvůrce byl postaven dokonce před soud. Při uvedení na berlínském festivalu byl film zabaven a s podobnými obtížemi se setkával při uvedení všude ve světě. Nagisa Ošima natočil o dva roky později podobný snímek V říši vášní, tentokrát s duchařským námětem. V roce 1997 rekonstruoval událost z roku 1936 režisér Nobuhiko Obajaši ve snímku s názvem SADA.
    2