Kote Daushvili: Nejlepší filmy
a seriály

16. 5. 1909 - 5. 7. 1980 (71 let)
?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Kote Daushvili: Filmy a seriály

  • Muž na svém místě
    Muž na svém místě (1977)
    FilmRole: old man
    Na historku scenáristy Reza Gabriadzeho o vesnickém pilotovi, který lítal vrtulníkem z těžko dostupných osad hornaté části Gruzie do města a který si svůj dopravní prostředek přivazoval na noc ke stromu, si vzpomněl Danělija, když přepracovával výrazně melodramatický scénář Viktorie Tokarevové. V jeho komedii Muž jak se patří denně přepravuje z vysokohorské vesnice Omalo do města Telavi pětatřicetiletý Valiko lidi, balíky, zvířata. Pro své letecké schopnosti je přezdíván Sokol, v gruzínštině „Mimino“, jak zní i původní název filmu.
    Žánry:Komedie
    Hrají:Vakhtang KikabidzeFrunzik MkrtchyanEvgeni LeonovYelena ProklovaMarina DyuzhevaArchil Gomiashvili
    Režie:Georgi Daneliya
    80%
    Na historku scenáristy Reza Gabriadzeho o vesnickém pilotovi, který lítal vrtulníkem z těžko dostupných osad hornaté části Gruzie do města a který si svůj dopravní prostředek přivazoval na noc ke stromu, si vzpomněl Danělija, když přepracovával výrazně melodramatický scénář Viktorie Tokarevové. V jeho komedii Muž jak se patří denně přepravuje z vysokohorské vesnice Omalo do města Telavi pětatřicetiletý Valiko lidi, balíky, zvířata. Pro své letecké schopnosti je přezdíván Sokol, v gruzínštině „Mimino“, jak zní i původní název filmu.
    Žánry:Komedie
    Hrají:Vakhtang KikabidzeFrunzik MkrtchyanEvgeni LeonovYelena ProklovaMarina DyuzhevaArchil Gomiashvili
    Režie:Georgi Daneliya
    1
  • Ne goryuy
    Ne goryuy (1969)
    FilmRole: Hermogen
    Humoristicko-satirický román Můj strýc Benjamin francouzského spisovatele a publicisty Clauda Tilliera (1801 – 1844) inspiroval na sklonku šedesátých let hned dva režiséry - Gruzínce Georgije Daněliju a Francouze Edouarda Molinara, který do hlavní role stejnojmenného filmu Mom oncle Benjamin (1969) obsadil šansoniéra Jacquesa Brela.

    Danělija natočil svůj zdařilejší filmový přepis pod názvem Nebuď smutný již jako zkušený tvůrce, mající za sebou několik úspěšných snímků. Narodil se v roce 1930 v Tbilisi, odkud se ještě v dětství přestěhoval do Moskvy. Po studiu architektury se zapsal do dvouletého kurzu filmové režie na Mosfilmu, kde pod vedením Michaila Romma absolvoval snímkem Tože ljudi (Také lidé, 1959) natočeným společně s Igorem Talankinem. Svou režisérskou dráhu započal Danělija v období tzv. tání, vyznačující se uvolněnější politickou atmosférou, příhodnější i pro umělecké aktivity nastupujících tvůrců. Upozornil na sebe již prvním celovečerním snímkem Serjožka (1960) ze života pětiletého venkovského chlapce, opět natočeným s Talankinem, který získal hlavní cenu karlovarského festivalu. Ve své další samostatné tvorbě se soustředil především na lyrické komedie, z nichž zejména film Chodím po Moskvě (1963) sklidil velký ohlas. Nástup Leonida Brežněva k moci znamenal konec svobodnějších podmínek v SSSR, nové politické vedení označilo Danělijův snímek Jeden navíc (1965) o muži, vlastnícím třiatřicet zubů, za protisovětský a režisér si musel na další film několik let počkat. K režii se vrátil v roce 1969 komedií Nebuď smutný, kterou složil hold rodné Gruzii.

    Osudy mladého lékaře Benjamina, kterého zde představuje Vachtang Kikabidze (s Danělijou dále pracoval na filmu Muž jak se patří, 1977), sledujeme od jeho příchodu z petrohradských studií domů, do malého gruzínského městečka. Pozice mladého lékaře není jednoduchá, pacienti dávají přednost staršímu zkušenému doktorovi Levinovi a jeho svérázným praktikám. Benjamin tak má dostatek času na své přátele, zpěv a oblíbené víno. Veselé příhody s pacienty a kumpány dokresluje Benjaminům spor s místním knížetem a neúspěšné námluvy kolegovy dcery.

    Ačkoliv se film opírá o román, odehrávající se ve Francii osmnáctého století, Danělija jej mistrně přenesl do Gruzie století devatenáctého. Režisérovi a scénáristovi Revazi Gabriadzovi se podařilo zachovat kouzlo předlohy spočívající v ironickém humoru, humánním vyznění díla i hrdinovi, který se přese všechno dokáže radovat ze života. Literární i filmovou postavu spojuje stejná životní filozofie, tatáž úsměvná atmosféra prožitých dobrodružství i dojemně tragické momenty. Ve svém poeticko – filozofickém přemítáním nad hodnotami života vytvořil Georgij Danělija nostalgický obraz tradiční Gruzie, umocněný četným mužským zpěvem, gruzínskými tanci a obyčeji. Za zachycení národního folklóru získal snímek Zvláštní cenu na MFFF v Mar del Plata 1970.

    (Marta Mentzlová, LFŠ 2007)
    Žánry:DramaKomedie
    Hrají:Vakhtang KikabidzeSergo ZaqariadzeAnastasiya VertinskayaEvgeni LeonovFrunzik MkrtchyanSofiko Chiaureli
    Režie:Georgi Daneliya
    80%
    Humoristicko-satirický román Můj strýc Benjamin francouzského spisovatele a publicisty Clauda Tilliera (1801 – 1844) inspiroval na sklonku šedesátých let hned dva režiséry - Gruzínce Georgije Daněliju a Francouze Edouarda Molinara, který do hlavní role stejnojmenného filmu Mom oncle Benjamin (1969) obsadil šansoniéra Jacquesa Brela.

    Danělija natočil svůj zdařilejší filmový přepis pod názvem Nebuď smutný již jako zkušený tvůrce, mající za sebou několik úspěšných snímků. Narodil se v roce 1930 v Tbilisi, odkud se ještě v dětství přestěhoval do Moskvy. Po studiu architektury se zapsal do dvouletého kurzu filmové režie na Mosfilmu, kde pod vedením Michaila Romma absolvoval snímkem Tože ljudi (Také lidé, 1959) natočeným společně s Igorem Talankinem. Svou režisérskou dráhu započal Danělija v období tzv. tání, vyznačující se uvolněnější politickou atmosférou, příhodnější i pro umělecké aktivity nastupujících tvůrců. Upozornil na sebe již prvním celovečerním snímkem Serjožka (1960) ze života pětiletého venkovského chlapce, opět natočeným s Talankinem, který získal hlavní cenu karlovarského festivalu. Ve své další samostatné tvorbě se soustředil především na lyrické komedie, z nichž zejména film Chodím po Moskvě (1963) sklidil velký ohlas. Nástup Leonida Brežněva k moci znamenal konec svobodnějších podmínek v SSSR, nové politické vedení označilo Danělijův snímek Jeden navíc (1965) o muži, vlastnícím třiatřicet zubů, za protisovětský a režisér si musel na další film několik let počkat. K režii se vrátil v roce 1969 komedií Nebuď smutný, kterou složil hold rodné Gruzii.

    Osudy mladého lékaře Benjamina, kterého zde představuje Vachtang Kikabidze (s Danělijou dále pracoval na filmu Muž jak se patří, 1977), sledujeme od jeho příchodu z petrohradských studií domů, do malého gruzínského městečka. Pozice mladého lékaře není jednoduchá, pacienti dávají přednost staršímu zkušenému doktorovi Levinovi a jeho svérázným praktikám. Benjamin tak má dostatek času na své přátele, zpěv a oblíbené víno. Veselé příhody s pacienty a kumpány dokresluje Benjaminům spor s místním knížetem a neúspěšné námluvy kolegovy dcery.

    Ačkoliv se film opírá o román, odehrávající se ve Francii osmnáctého století, Danělija jej mistrně přenesl do Gruzie století devatenáctého. Režisérovi a scénáristovi Revazi Gabriadzovi se podařilo zachovat kouzlo předlohy spočívající v ironickém humoru, humánním vyznění díla i hrdinovi, který se přese všechno dokáže radovat ze života. Literární i filmovou postavu spojuje stejná životní filozofie, tatáž úsměvná atmosféra prožitých dobrodružství i dojemně tragické momenty. Ve svém poeticko – filozofickém přemítáním nad hodnotami života vytvořil Georgij Danělija nostalgický obraz tradiční Gruzie, umocněný četným mužským zpěvem, gruzínskými tanci a obyčeji. Za zachycení národního folklóru získal snímek Zvláštní cenu na MFFF v Mar del Plata 1970.

    (Marta Mentzlová, LFŠ 2007)
    Žánry:DramaKomedie
    Hrají:Vakhtang KikabidzeSergo ZaqariadzeAnastasiya VertinskayaEvgeni LeonovFrunzik MkrtchyanSofiko Chiaureli
    Režie:Georgi Daneliya
    2
  • Strom přání
    Strom přání (1976)
    FilmRole: Tsitsikore
    Film jakoby o všem a o ničem, tak charakterizoval Tengiz Abuladze své vyprávění o jedné vesnici, do které přijede mladičká Marita, jejíž krása rozvíří skrývané vášně obyvatel. Výtvarně působivý film s galerií rázovitých postaviček, z nichž každá má své přání. Gruzínský režisér Tengiz Abuladze patří k těm tvůrcům, kteří se groteskní "podivínskou" poetiku, tolik příznačnou pro pozorování rázovitých venkovských figurek, snažili povznést k metaforicky zacílené výpovědi. Strom přání, natočený v poezií prosycených, významotvorných barvách, je toho důkazem. Motiv rudé barvy krve i květů, někdy až jakoby šplíchnuté do obrazu, se mění ve výraz naděje. Už samotný název skrývá symbol: v bájný strom by měl zbavit bídy každého, kdo jej nalezne. Námět poskytl Georgi Leonidze svými veršovanými povídkami, ve filmu pospojovanými do pestré mozaiky. Proto ve filmu vystupuje překvapivě obsáhlý shluk postav, aniž by si kterákoli z nich osobovala právo stanout v čele vyprávění. Zároveň mezi nimi prochází milenecká dvojice, jejíž čas nastane až v druhé části příběhu. Ve výstižných zkratkách se seznámíme s jednotlivými aktéry, většinou zahalených různě tvarovanou bizarností. Hlavou obce je zdánlivě moudrý a ušlechtilý děd Cicikore: prvotní uznání však pozvolna ztrácí, čím více se ozřejmuje jeho jediný cíl - vystupuje jako strážce již zkostnatělých starých hodnost. A pak následuje plejáda všelijakých snílků, věřících nejrůznějším ideálům - jakýmsi starcovým ideovým protivníkem se stává odbojný Jorami, v němž kvasí buřičské odhodlání, když s uchem přiloženým k zemi naslouchá, zda se již neblíží kýžená revoluce (a ve zvukové stopě skutečně zaslechneme rachot vlaku). Mihne se tu učitel, vyzývající k vlastenectví tak plamenně, až se mu děti rozutečou, i pokrytecký pop, holdující spíše požitkům těla než ducha. Ženskou linii podivínů zastupuje zejména Fufala (málokdo by v ní poznal Sofiko Čiaureliovou, jedinou známější osobnost v celém herecké ansámblu), žena přepjatě nalíčená a namyšleně se chovající, která v sobě zahrnuje (podobně jako Chaplinův tulák) protiklad mezi groteskní snahou dosáhnut statutu vznešenosti a neodpovídajícím vzhledem, potrhaným oděvem. Vlastně jen milenecká dvojice, tichá a nenápadná, nejméně podléhá výrazové stylizaci. Do místy až úsměvného líčení gruzínského venkova tak vpadává osudovost, vrcholící tragickými událostmi. Toto spojení by mohlo působit cizorodě, avšak režisér jednotlivé žánrové polohy obdivuhodně skloubil v jeden celek, vykreslující drsnou, odvrácenou tvář zdánlivě idylické vesnice. (Jan Jaroš, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Lika KavjaradzeSoso JachvlianiZaza KolelishviliKote DaushviliSofiko ChiaureliErosi Mandjgaladze
    Režie:Tengiz Abuladze
    78%
    Film jakoby o všem a o ničem, tak charakterizoval Tengiz Abuladze své vyprávění o jedné vesnici, do které přijede mladičká Marita, jejíž krása rozvíří skrývané vášně obyvatel. Výtvarně působivý film s galerií rázovitých postaviček, z nichž každá má své přání. Gruzínský režisér Tengiz Abuladze patří k těm tvůrcům, kteří se groteskní "podivínskou" poetiku, tolik příznačnou pro pozorování rázovitých venkovských figurek, snažili povznést k metaforicky zacílené výpovědi. Strom přání, natočený v poezií prosycených, významotvorných barvách, je toho důkazem. Motiv rudé barvy krve i květů, někdy až jakoby šplíchnuté do obrazu, se mění ve výraz naděje. Už samotný název skrývá symbol: v bájný strom by měl zbavit bídy každého, kdo jej nalezne. Námět poskytl Georgi Leonidze svými veršovanými povídkami, ve filmu pospojovanými do pestré mozaiky. Proto ve filmu vystupuje překvapivě obsáhlý shluk postav, aniž by si kterákoli z nich osobovala právo stanout v čele vyprávění. Zároveň mezi nimi prochází milenecká dvojice, jejíž čas nastane až v druhé části příběhu. Ve výstižných zkratkách se seznámíme s jednotlivými aktéry, většinou zahalených různě tvarovanou bizarností. Hlavou obce je zdánlivě moudrý a ušlechtilý děd Cicikore: prvotní uznání však pozvolna ztrácí, čím více se ozřejmuje jeho jediný cíl - vystupuje jako strážce již zkostnatělých starých hodnost. A pak následuje plejáda všelijakých snílků, věřících nejrůznějším ideálům - jakýmsi starcovým ideovým protivníkem se stává odbojný Jorami, v němž kvasí buřičské odhodlání, když s uchem přiloženým k zemi naslouchá, zda se již neblíží kýžená revoluce (a ve zvukové stopě skutečně zaslechneme rachot vlaku). Mihne se tu učitel, vyzývající k vlastenectví tak plamenně, až se mu děti rozutečou, i pokrytecký pop, holdující spíše požitkům těla než ducha. Ženskou linii podivínů zastupuje zejména Fufala (málokdo by v ní poznal Sofiko Čiaureliovou, jedinou známější osobnost v celém herecké ansámblu), žena přepjatě nalíčená a namyšleně se chovající, která v sobě zahrnuje (podobně jako Chaplinův tulák) protiklad mezi groteskní snahou dosáhnut statutu vznešenosti a neodpovídajícím vzhledem, potrhaným oděvem. Vlastně jen milenecká dvojice, tichá a nenápadná, nejméně podléhá výrazové stylizaci. Do místy až úsměvného líčení gruzínského venkova tak vpadává osudovost, vrcholící tragickými událostmi. Toto spojení by mohlo působit cizorodě, avšak režisér jednotlivé žánrové polohy obdivuhodně skloubil v jeden celek, vykreslující drsnou, odvrácenou tvář zdánlivě idylické vesnice. (Jan Jaroš, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Lika KavjaradzeSoso JachvlianiZaza KolelishviliKote DaushviliSofiko ChiaureliErosi Mandjgaladze
    Režie:Tengiz Abuladze
    3
  • Rats ginakhavs, vegar nakhav
    4

VOD žebříčky