Jo Betzing: Nejlepší filmy
a seriály

?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Jo Betzing: Filmy a seriály

  • Farinelli
    Farinelli (1994)
    Film
    Snímek režiséra Gérarda Corbiaua Farinelli je nevšední biografií jedné z významných osobností evropské operní scény 18. století. Carlo Broschi, zvaný Farinelli (1705-1782), patřil mezi nejobdivovanější zpěváky své doby; sopranista, vrcholný představitel slohu bel canto, díky svému zmrzačení (byl kastrát) zvládl tři a půl oktávy, a dokázal udržet tón celou minutu. Fascinující a nejednoznačná postava je pro autory průvodcem dobou baroka s jeho pompézností a smyslem pro efekty; hrdina si však zároveň zachovává tajemství, jež tkví v neuchopitelném umění dojímat krásou zpěvu. Právě Farinelliho "božské" umění je ústředním prvkem vyprávění, jež zobecňuje osud skutečné osobnosti v historické době na pozadí vztahů mezi protagonisty a jejich zvláštních "rolí". Souputníkem kastráta, jemuž je dáno okouzlovat a milovat ženy, avšak bez očekávaného naplnění, je jeho starší bratr Riccardo. Muž, který zpěváka v dětství zmrzačil, aby uchoval jeho hlas, je pouze průměrným skladatelem; o to zoufaleji se drží geniálního sourozence, jemuž dělá manažera, společníka i skladatele. Utajovaná žárlivost spolu s neschopností dostát dávnému slibu, že pro zpěváka složí vysněnou operu o Orfeovi, se nakonec postaví mezi bratry, kteří byli nerozluční nejen v práci, ale i v soukromí (Carlo se s Riccardem dělí o ženy, jež dobyl).

    Dalším aktérem dramatu je Georg Friedrich Händel, léta toužící, aby kastrát zpíval jeho skladby. To je i Farinelliho stále trýznivějším tajným snem (zpěvák dokonce ukradne skladateli jeden jeho opus); Carlo však zůstává věrný bratrovi a londýnskému souboru italského mistra Porpory. Ničivé spory nakonec ochromují tvůrčí schopnosti všech aktérů, svazovaných závistí, strachem ze ztráty tvůrčí potence a touhou po dokonalosti. Pouta lásky a důvěry se však nakonec ukazují být stejně důležitá, jako věčné, a přece tak pomíjivé umění tónů. Corbiau své téma pojednává v přitažlivých, vizuálně dynamických obrazech, v nichž dominuje na jevišti zpívající, androgynní a magický "král tónů" (zpěv tenoristy Dereka Leeho Ragina a sopranistky Ewy Mallas Godlewské byl pro potřeby filmu digitálně upravován). Zřejmá je paralela mezi dobovými zpěváky a moderními hvězdami pop music, které jsou na jedné straně hýčkané a obdivované davem, na straně druhé však trpí osamělostí a pocity nejistoty. Farinelli navíc strádá svou neplodností, jež je v příkrém kontrastu s uvolněnou, požitkářskou atmosférou doby i s jeho tvůrčí potencí. Atraktivitu myšlenkově i vizuálně pozoruhodného snímku umocňují herecké výkony hlavních představitelů, Stefana Dionisiho (Farinelli) a Enrica Lo Versa (Riccardo).
    66%
    Snímek režiséra Gérarda Corbiaua Farinelli je nevšední biografií jedné z významných osobností evropské operní scény 18. století. Carlo Broschi, zvaný Farinelli (1705-1782), patřil mezi nejobdivovanější zpěváky své doby; sopranista, vrcholný představitel slohu bel canto, díky svému zmrzačení (byl kastrát) zvládl tři a půl oktávy, a dokázal udržet tón celou minutu. Fascinující a nejednoznačná postava je pro autory průvodcem dobou baroka s jeho pompézností a smyslem pro efekty; hrdina si však zároveň zachovává tajemství, jež tkví v neuchopitelném umění dojímat krásou zpěvu. Právě Farinelliho "božské" umění je ústředním prvkem vyprávění, jež zobecňuje osud skutečné osobnosti v historické době na pozadí vztahů mezi protagonisty a jejich zvláštních "rolí". Souputníkem kastráta, jemuž je dáno okouzlovat a milovat ženy, avšak bez očekávaného naplnění, je jeho starší bratr Riccardo. Muž, který zpěváka v dětství zmrzačil, aby uchoval jeho hlas, je pouze průměrným skladatelem; o to zoufaleji se drží geniálního sourozence, jemuž dělá manažera, společníka i skladatele. Utajovaná žárlivost spolu s neschopností dostát dávnému slibu, že pro zpěváka složí vysněnou operu o Orfeovi, se nakonec postaví mezi bratry, kteří byli nerozluční nejen v práci, ale i v soukromí (Carlo se s Riccardem dělí o ženy, jež dobyl).

    Dalším aktérem dramatu je Georg Friedrich Händel, léta toužící, aby kastrát zpíval jeho skladby. To je i Farinelliho stále trýznivějším tajným snem (zpěvák dokonce ukradne skladateli jeden jeho opus); Carlo však zůstává věrný bratrovi a londýnskému souboru italského mistra Porpory. Ničivé spory nakonec ochromují tvůrčí schopnosti všech aktérů, svazovaných závistí, strachem ze ztráty tvůrčí potence a touhou po dokonalosti. Pouta lásky a důvěry se však nakonec ukazují být stejně důležitá, jako věčné, a přece tak pomíjivé umění tónů. Corbiau své téma pojednává v přitažlivých, vizuálně dynamických obrazech, v nichž dominuje na jevišti zpívající, androgynní a magický "král tónů" (zpěv tenoristy Dereka Leeho Ragina a sopranistky Ewy Mallas Godlewské byl pro potřeby filmu digitálně upravován). Zřejmá je paralela mezi dobovými zpěváky a moderními hvězdami pop music, které jsou na jedné straně hýčkané a obdivované davem, na straně druhé však trpí osamělostí a pocity nejistoty. Farinelli navíc strádá svou neplodností, jež je v příkrém kontrastu s uvolněnou, požitkářskou atmosférou doby i s jeho tvůrčí potencí. Atraktivitu myšlenkově i vizuálně pozoruhodného snímku umocňují herecké výkony hlavních představitelů, Stefana Dionisiho (Farinelli) a Enrica Lo Versa (Riccardo).
    1
  • Místo činu
    Místo činu (1970)
    Seriál
    • O2 TV
    Znělka německého kriminálního cyklu Místo činu vítá milovníky krimi žánru beze změny už od roku 1970. U zrodu cyklu, jenž se může právě pochlubit počtem epizod 699 (a další již jsou v dramaturgickém plánu), stál německý první program ARD. Postupně se přidaly všechny německy mluvící země a po celá léta premiéry vstupují na obrazovku vždy v neděli. Původně krimisérie vznikla jako konkurence letitému rivalovi ZDF a jeho cyklu Der Komissar. Roku 1990 se do produkce zapojilo i Švýcarsko, od roku 1999 produkuje vlastní „vídeňské“ epizody i rakouská stanice ORF. Podstatou projektu je, že si každé studio vytvoří vlastní tým a zároveň „prodává“ do spolkové země i lokální kolorit. Historický Mnichov vytváří samozřejmě jinou kulisu než průmyslový Duisburg. Ojediněle se projeví i místní dialekt. „Bavorské“ epizody jsou někdy pro severoněmecké diváky téměř nesrozumitelné. V průběhu bohaté historie vystoupilo na scénu zločinu zatím sedmdesát vyšetřovatelů, více či méně charizmatických. Historicky první epizoda Taxi do Lipska (1970) představila muže v pomačkaném baloňáku, nepříliš akčně vyhlížejícího komisaře Trimmela z Hamburku. Vedle něj se v naší televizi objevil i kolínský komisař Haferkampf v podání Hansjörga Felmyho. Na počátku osmdesátých let se konečně zjevuje nejpopulárnější ze všech komisařů a miláček ženského publika: komisař Schimanski přezdívaný Schimi v podání Goetze Georga. Sekunduje mu bručavý, připlešatělý kolega Thanner. Syrové prostředí Duisburgu a přístavní doky tvoří kulisu pro furiantské kousky neposlušného svalnatého rebela z řad policie. Goetz George natočil v letech 1981–1991 celkem 29 epizod, většinou je uvedla také tehdejší Čs. televize. Konkurenci získal v polovině osmdesátých let až v sympatickém nosáčovi z Hamburku, komisaři Stöverovi, kterého představoval vynikající německý herec Manfred Krug. Ženský prvek pak i na naše obrazovky vnesla mladá, sportovně vyhlížející komisařka Lena Odenthalová, kterou tvůrci „zasadili“ do policejní stanice v Ludwigshafenu. Ačkoliv nikdo neupře mužné charizma komisaři Schimanskému, prvenství v množství vyřešených zločinů si drží Franz Leitmayr a jeho kolega Ivo Batic. Jejich pěsti zasáhly už osmačtyřicetkrát! Dva osamělí vlci, pohlední sympaťáci se smyslem pro humor, chlapské přátelství a „klukoviny“ přinesli nový svěží proud do vod zločinnosti v kulisách Mnichova, ať jde o starobylé čtvrti, tajemná zákoutí či luxusní vily na předměstí. Od roku 1991 se tito dva „kluci“ sice poněkud proměnili v prošedivělé pány středního věku, kteří se už jen zálibně ohlížejí za mladšími ročníky, ale šarm se jim rozhodně upřít nedá. Bavorské epizody patří k těm nejoblíbenějším právě díky nim a jejich představitelům.
    Žánry:DramaKrimi
    63%
    Znělka německého kriminálního cyklu Místo činu vítá milovníky krimi žánru beze změny už od roku 1970. U zrodu cyklu, jenž se může právě pochlubit počtem epizod 699 (a další již jsou v dramaturgickém plánu), stál německý první program ARD. Postupně se přidaly všechny německy mluvící země a po celá léta premiéry vstupují na obrazovku vždy v neděli. Původně krimisérie vznikla jako konkurence letitému rivalovi ZDF a jeho cyklu Der Komissar. Roku 1990 se do produkce zapojilo i Švýcarsko, od roku 1999 produkuje vlastní „vídeňské“ epizody i rakouská stanice ORF. Podstatou projektu je, že si každé studio vytvoří vlastní tým a zároveň „prodává“ do spolkové země i lokální kolorit. Historický Mnichov vytváří samozřejmě jinou kulisu než průmyslový Duisburg. Ojediněle se projeví i místní dialekt. „Bavorské“ epizody jsou někdy pro severoněmecké diváky téměř nesrozumitelné. V průběhu bohaté historie vystoupilo na scénu zločinu zatím sedmdesát vyšetřovatelů, více či méně charizmatických. Historicky první epizoda Taxi do Lipska (1970) představila muže v pomačkaném baloňáku, nepříliš akčně vyhlížejícího komisaře Trimmela z Hamburku. Vedle něj se v naší televizi objevil i kolínský komisař Haferkampf v podání Hansjörga Felmyho. Na počátku osmdesátých let se konečně zjevuje nejpopulárnější ze všech komisařů a miláček ženského publika: komisař Schimanski přezdívaný Schimi v podání Goetze Georga. Sekunduje mu bručavý, připlešatělý kolega Thanner. Syrové prostředí Duisburgu a přístavní doky tvoří kulisu pro furiantské kousky neposlušného svalnatého rebela z řad policie. Goetz George natočil v letech 1981–1991 celkem 29 epizod, většinou je uvedla také tehdejší Čs. televize. Konkurenci získal v polovině osmdesátých let až v sympatickém nosáčovi z Hamburku, komisaři Stöverovi, kterého představoval vynikající německý herec Manfred Krug. Ženský prvek pak i na naše obrazovky vnesla mladá, sportovně vyhlížející komisařka Lena Odenthalová, kterou tvůrci „zasadili“ do policejní stanice v Ludwigshafenu. Ačkoliv nikdo neupře mužné charizma komisaři Schimanskému, prvenství v množství vyřešených zločinů si drží Franz Leitmayr a jeho kolega Ivo Batic. Jejich pěsti zasáhly už osmačtyřicetkrát! Dva osamělí vlci, pohlední sympaťáci se smyslem pro humor, chlapské přátelství a „klukoviny“ přinesli nový svěží proud do vod zločinnosti v kulisách Mnichova, ať jde o starobylé čtvrti, tajemná zákoutí či luxusní vily na předměstí. Od roku 1991 se tito dva „kluci“ sice poněkud proměnili v prošedivělé pány středního věku, kteří se už jen zálibně ohlížejí za mladšími ročníky, ale šarm se jim rozhodně upřít nedá. Bavorské epizody patří k těm nejoblíbenějším právě díky nim a jejich představitelům.
    Žánry:DramaKrimi
    2
  • 3
  • 4