Godfrey Reggio

Ve čtrnácti letech vstoupil do Řádu křesťanských bratří a dalších čtrnáct let prožil v půstu, mlčení a v modlitbách. Jako římskokatolický duchovní učil na školách různých stupňů, od roku 1963 se zabýval kriminalitou nezletilých z pouličních gangů v Santa Fe. Z iniciativy Institutu pro oblastní výchovu (nezisková organizace specializující se na rozvoj médií, umění a vědy) začal v roce 1974 pracovat na filmu Koyaanisqatsi, jemuž se věnoval devět let a který tvoří první část bezeslovné ?quatsi? trilogie o moderní technologií globálně podmaňované a stravované planetě. Strhující poetická koláž obrazů a hudby vypovídá o destruktivních vlivech moderního industrializovaného světa na přírodu. Zatímco v prvním filmu Reggio zobrazoval oblast Severu, ve druhém snímku Powaqqatsi (1987), jehož název lze volně překládat jako ?život na úkor druhého?, se zaměřil na teritoria Jihu a na ničení kulturních i historických kořenů Třetího světa, kterému ?k materialistickým bohům se modlící západní civilizace vnucuje svůj industriálně-technologický systém?. Po natočení osmadvacetiminutového, na Platóna odkazujícího dokumentu Anima mundi (1991), který byl vytvořen na zakázku a oslavuje různorodost přírody i její děsivou krásu, se Reggio na téměř deset let odmlčel. Od roku 1993 se podílel na vzniku školy pro výzkum umění, technologie a masmédií, jež byla otevřena o dva roky později pod názvem Fabrica ? Future, Presente v Treviso nedaleko Benátek (zde v roce 1995 vznikl jeho krátký snímek Důkaz o zhoubném vlivu televize na děti). Po celou dobu však Reggio připravoval závěrečnou část triptychu. Na rozdíl od prvních dvou snímků, pro které drtivou většinu filmového materiálu natočil Reggiův vlastní štáb, je ve filmu Naqoyqatsi (2002) využito především archivních záběrů a někdejší hypnotizující filmové triky (především techniky ?slow-motion? a ?stop motion?) doplňují digitální efekty. Snímek je zatím nejtemnějším Reggiovým svědectvím o světě nadvlády technologie, kterou misionářsky se vyjadřující tvůrce vnímá jako ?opium této doby, které nás ovládá a pohlcuje stejně jako narkomana jeho droga." Názvy jednotlivých částí obrazové symfonie pocházejí z indiánského nářečí vymírajícího kmene Hopi. Původně měly být filmy symbolizovány starodávným grafickým obrazem, avšak Reggio z praktických důvodů zvolil posvátná indiánská slova, která na sobě dosud ještě nemají žádné významové nánosy. Monumentální vizuální básně by byly nepředstavitelné bez minimalistické partitury Philipa Glasse. Skladatel se na filmech svého přítele podílí od přípravných stádií až po dokončovací práce: definitivní sestřih totiž bývá rytmicky podřízen hudbě, jež obrazům dodává znepokojivý vnitřní puls a umocňuje jejich podmanivost. Projekt 100 - 2003