Nagisa Oshima

Do kinematografie vstoupil jako jeden z ?rozhněvaných? mladých mužů ve stejné době, kdy se i v Evropě rozvíjely nové vlny. Přelom 50. a 60. let totiž přinesl zásadní revizi dosavadních uměleckých směrování. Vnesl do nich závan autenticity nesený revoltou mladých tvůrců, který kritizoval především zkostnatělé společenské podmínky. Nagisa Ošima vyrůstal v rodině vysokého státního úředníka. Otec mu však zemřel, když chlapci bylo pouhých šest let. Již na střední škole zkoušel literárně tvořit a na univerzitě (kde vedle práv studoval ještě politologii) se záhy stal mluvčím radikálního studentského hnutí. Publikoval ostře kritické stati o poměrech ve společnosti i ve světě filmu. Dokonce založil filmový časopis. V té době již pracoval jako asistent režie (pro velkou společnost Šočiku) a promýšlel své první látky - scénáře si zpravidla psal sám. Jeho filmy, často s výrazným erotickým zabarvením, se zaměřují na témata, která nejlépe zná - zabývá se bloudící nebo dokonce ke zločinu inklinující mládeží zbavenou ideálů i příznivých existenčních vyhlídek (Krutý příběh mládí, Zjevení za bílého dne). Zkoumá prostředí vysokoškolských studentů (Noc a mlha v Japonsku, Čtyři roční období Japonska). Přibližuje korejskou menšinu obklopenou podezíravými postoji (Smrt oběšením, Návrat opilců). Ošima se často zabývá společenskou revoltou, někdy ve spojení s rozkladem bohatých vrstev (viz Obřad, jediný Ošimův snímek dosud uvedený v našich kinech). Skandály kvůli přílišné sexuální otevřenosti vyvrcholily v roce 1976, kdy s francouzskou podporou (bylo to poté, co zkrachovala Ošimova produkční společnost) natočil Koridu lásky. I později spolupracoval s evropskými i americkými partnery, avšak snaha šokovat se postupně zvrhla v pouhý samoúčel. Například ve filmu Max, moje láska učinil mohutného orangutana milencem znuděné ženy, kterou zanedbával manžel pracující v diplomatických službách. Významná byla Ošimova televizní tvorba. Natočil desítky titulů, většinou dokumentárního zaměření - mapoval válečnou minulost, zajímaly jej sociální poměry současného Japonska, zaměřil se třeba i na čínskou kulturní revoluci. Zatím poslední prací pro televizi je epizoda z cyklu o dějinách světových kinematografií - 100 let japonského filmu. Nagisu Ošimu jsme mohli také spatřit v dokumentu Toru Takemicu (vysílala jej Česká televize). Vzpomínal tam na spolupráci s významným japonským skladatelem filmové hudby. Filmografie (bez televizních filmů): 1959: Ai to kibo no mači (Čtvrť lásky a naděje); 1960: Nihon no joru to kiri (Noc a mlha v Japonsku), Seišun zankoku monogatari (Krutý příběh mládí); Tajo no hakaba (Pohřeb slunce) 1961: Šiiku (Dobytčí farma); 1962: Amakusa Širo tokisada (Osudy Amakasy Šira); 1964: Wataši wa Bellett (To jsem já, Bellett); Čiisana boken rjoko (První dobrodružství malého děcka); 1965: Junbogi no nikki (Junbogiho deník); Ecuraku (Chlípnost); 1966: Hakaču no torima (Zjevení za bílého dne);1967: Nindža bugej-čo (Rebel nindža); Nihonšunka-ko (Čtyři roční období Japonska); Muri šindžu: Nihon no nacu (Dvojí sebevražda: japonské léto); 1968: Košikei (Smrt oběšením); Kaette kita jopparai (Návrat opilců); Šindžuku dorobo nikki (Deník šindžuského zloděje); 1969: Šonen (Chlapec); 1970: Tokjo senso sengo hiwa (Tajná akta o poválečné historii Tokia); 1971: Obřad (Gišiki); 1972: Nacu no imoto (Sestřička pro léto); 1976: Korida lásky (Ai no korrida / L?empire des sens); 1978: Ai no borei / L?empire de la passion (Korida vášně); 1983: Furyo / Merry Christmas, Mr. Lawrence (Válečný zajatec / Veselé Vánoce, pane Lawrenci); 1986: Max, mon amour (Max, moje láska); 1991: Kyoto, My Mother?s Place (Kjóto, město mé matky) 28. Letní filmová škola