?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Gérard Corbiau: Filmy a seriály

  • Král tančí
    Král tančí (2000)
    Film
    Film belgického režiséra Gérarda Corbiaua je volně inspirován studií Philippa Beaussanta Lully aneb Hudebník slunce, věnovanou postavě skladatele Jeana-Baptista Lullyho (1632 1687), který působil na dvoře Ludvíka XIV. jako dvorní skladatel a kapelník. Ludvík XIV. (1638 1715) se stal králem už v pěti letech, ale ujal se vlády teprve v roce 1661 po smrti kardinála Mazarina. Jako chlapec měl zálibu v tanci a v roce 1651 poprvé veřejně vystoupil v Baletu noci, při němž ho poprvé doprovázel Lully, který později pro mladého krále složil další balety a stal se jeho důvěrníkem. Skládal na královo přání také opery a hudbu provázející představení her Jeana-Baptista Poquelina, známého jako MoliŹre. Film sleduje vztahy mezi králem, Lullym a MoliŹrem, do jisté doby přátelské, později poznamenané závistí a zejména ochladnutím toho, který mezitím vyspěl v krále Slunce.
    66%
    Film belgického režiséra Gérarda Corbiaua je volně inspirován studií Philippa Beaussanta Lully aneb Hudebník slunce, věnovanou postavě skladatele Jeana-Baptista Lullyho (1632 1687), který působil na dvoře Ludvíka XIV. jako dvorní skladatel a kapelník. Ludvík XIV. (1638 1715) se stal králem už v pěti letech, ale ujal se vlády teprve v roce 1661 po smrti kardinála Mazarina. Jako chlapec měl zálibu v tanci a v roce 1651 poprvé veřejně vystoupil v Baletu noci, při němž ho poprvé doprovázel Lully, který později pro mladého krále složil další balety a stal se jeho důvěrníkem. Skládal na královo přání také opery a hudbu provázející představení her Jeana-Baptista Poquelina, známého jako MoliŹre. Film sleduje vztahy mezi králem, Lullym a MoliŹrem, do jisté doby přátelské, později poznamenané závistí a zejména ochladnutím toho, který mezitím vyspěl v krále Slunce.
    1
  • Farinelli
    Farinelli (1994)
    Film
    Snímek režiséra Gérarda Corbiaua Farinelli je nevšední biografií jedné z významných osobností evropské operní scény 18. století. Carlo Broschi, zvaný Farinelli (1705-1782), patřil mezi nejobdivovanější zpěváky své doby; sopranista, vrcholný představitel slohu bel canto, díky svému zmrzačení (byl kastrát) zvládl tři a půl oktávy, a dokázal udržet tón celou minutu. Fascinující a nejednoznačná postava je pro autory průvodcem dobou baroka s jeho pompézností a smyslem pro efekty; hrdina si však zároveň zachovává tajemství, jež tkví v neuchopitelném umění dojímat krásou zpěvu. Právě Farinelliho "božské" umění je ústředním prvkem vyprávění, jež zobecňuje osud skutečné osobnosti v historické době na pozadí vztahů mezi protagonisty a jejich zvláštních "rolí". Souputníkem kastráta, jemuž je dáno okouzlovat a milovat ženy, avšak bez očekávaného naplnění, je jeho starší bratr Riccardo. Muž, který zpěváka v dětství zmrzačil, aby uchoval jeho hlas, je pouze průměrným skladatelem; o to zoufaleji se drží geniálního sourozence, jemuž dělá manažera, společníka i skladatele. Utajovaná žárlivost spolu s neschopností dostát dávnému slibu, že pro zpěváka složí vysněnou operu o Orfeovi, se nakonec postaví mezi bratry, kteří byli nerozluční nejen v práci, ale i v soukromí (Carlo se s Riccardem dělí o ženy, jež dobyl).

    Dalším aktérem dramatu je Georg Friedrich Händel, léta toužící, aby kastrát zpíval jeho skladby. To je i Farinelliho stále trýznivějším tajným snem (zpěvák dokonce ukradne skladateli jeden jeho opus); Carlo však zůstává věrný bratrovi a londýnskému souboru italského mistra Porpory. Ničivé spory nakonec ochromují tvůrčí schopnosti všech aktérů, svazovaných závistí, strachem ze ztráty tvůrčí potence a touhou po dokonalosti. Pouta lásky a důvěry se však nakonec ukazují být stejně důležitá, jako věčné, a přece tak pomíjivé umění tónů. Corbiau své téma pojednává v přitažlivých, vizuálně dynamických obrazech, v nichž dominuje na jevišti zpívající, androgynní a magický "král tónů" (zpěv tenoristy Dereka Leeho Ragina a sopranistky Ewy Mallas Godlewské byl pro potřeby filmu digitálně upravován). Zřejmá je paralela mezi dobovými zpěváky a moderními hvězdami pop music, které jsou na jedné straně hýčkané a obdivované davem, na straně druhé však trpí osamělostí a pocity nejistoty. Farinelli navíc strádá svou neplodností, jež je v příkrém kontrastu s uvolněnou, požitkářskou atmosférou doby i s jeho tvůrčí potencí. Atraktivitu myšlenkově i vizuálně pozoruhodného snímku umocňují herecké výkony hlavních představitelů, Stefana Dionisiho (Farinelli) a Enrica Lo Versa (Riccardo).
    66%
    Snímek režiséra Gérarda Corbiaua Farinelli je nevšední biografií jedné z významných osobností evropské operní scény 18. století. Carlo Broschi, zvaný Farinelli (1705-1782), patřil mezi nejobdivovanější zpěváky své doby; sopranista, vrcholný představitel slohu bel canto, díky svému zmrzačení (byl kastrát) zvládl tři a půl oktávy, a dokázal udržet tón celou minutu. Fascinující a nejednoznačná postava je pro autory průvodcem dobou baroka s jeho pompézností a smyslem pro efekty; hrdina si však zároveň zachovává tajemství, jež tkví v neuchopitelném umění dojímat krásou zpěvu. Právě Farinelliho "božské" umění je ústředním prvkem vyprávění, jež zobecňuje osud skutečné osobnosti v historické době na pozadí vztahů mezi protagonisty a jejich zvláštních "rolí". Souputníkem kastráta, jemuž je dáno okouzlovat a milovat ženy, avšak bez očekávaného naplnění, je jeho starší bratr Riccardo. Muž, který zpěváka v dětství zmrzačil, aby uchoval jeho hlas, je pouze průměrným skladatelem; o to zoufaleji se drží geniálního sourozence, jemuž dělá manažera, společníka i skladatele. Utajovaná žárlivost spolu s neschopností dostát dávnému slibu, že pro zpěváka složí vysněnou operu o Orfeovi, se nakonec postaví mezi bratry, kteří byli nerozluční nejen v práci, ale i v soukromí (Carlo se s Riccardem dělí o ženy, jež dobyl).

    Dalším aktérem dramatu je Georg Friedrich Händel, léta toužící, aby kastrát zpíval jeho skladby. To je i Farinelliho stále trýznivějším tajným snem (zpěvák dokonce ukradne skladateli jeden jeho opus); Carlo však zůstává věrný bratrovi a londýnskému souboru italského mistra Porpory. Ničivé spory nakonec ochromují tvůrčí schopnosti všech aktérů, svazovaných závistí, strachem ze ztráty tvůrčí potence a touhou po dokonalosti. Pouta lásky a důvěry se však nakonec ukazují být stejně důležitá, jako věčné, a přece tak pomíjivé umění tónů. Corbiau své téma pojednává v přitažlivých, vizuálně dynamických obrazech, v nichž dominuje na jevišti zpívající, androgynní a magický "král tónů" (zpěv tenoristy Dereka Leeho Ragina a sopranistky Ewy Mallas Godlewské byl pro potřeby filmu digitálně upravován). Zřejmá je paralela mezi dobovými zpěváky a moderními hvězdami pop music, které jsou na jedné straně hýčkané a obdivované davem, na straně druhé však trpí osamělostí a pocity nejistoty. Farinelli navíc strádá svou neplodností, jež je v příkrém kontrastu s uvolněnou, požitkářskou atmosférou doby i s jeho tvůrčí potencí. Atraktivitu myšlenkově i vizuálně pozoruhodného snímku umocňují herecké výkony hlavních představitelů, Stefana Dionisiho (Farinelli) a Enrica Lo Versa (Riccardo).
    2