5.8

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Martin Vrtáček: Filmy a seriály

  • Četníci z Luhačovic
    Četníci z Luhačovic (2017)
    Seriál
    • iVysílání
    63%
    1
  • Potkal jsem ho v ZOO
    Potkal jsem ho v ZOO (1994)
    FilmRole: policista
    Ivoš, který je častým hostem ZOO v Lešné, kam se dostává bez placení, se tu jednoho dne náhodou seznámí se slepým chlapcem, kterému začne kamarádsky přezdívat Slepoň. A protože chlapec nevidí od narození, rozhodne se Ivoš novému kamarádovi umožnit sáhnout si na některá zvířata. To se samozřejmě nelíbí ošetřovatelům, a tak vše končí divokou honičkou po celé ZOO. Chlapcům se podaří uniknout, i když za cenu toho, že si Slepoň rozbije brýle. To mu ovšem vůbec nevadí, vždyť si sáhl na velkou želvu, pochoval si medvídě, nakrmil žirafu, svezl se na koni. Cestou domů se chlapec svěří Ivošovi nejen s tím, že jeho největším přáním je slepecký pes, ale také, že vlastně nemá žádné přátele. Druhý den se tedy kluci opět sejdou a podniknou výlet za město. Vykoupou se v rybníce a i když se trochu pohádají, hned se zase usmíří. Nakonec je u rybníka zastihne déšť a Ivoš se nachladí. Musí zůstat doma, a aby zahnal nudu, pozve Sleponě a kamarády Jožínka a Máťu na video. Chtějí se podívat na zakázaný hororový film. Plánované představení se však změní ve skutečné drama, když děti zjistí, že do vedlejšího bytu se vloupali zloději. A protože v bytě není telefon, musí vymyslet způsob jak vše ohlásit policii. Nejprve chtějí upozornit Jožínka pomocí vlaštovky. Jenže té si všimne šéf zlodějů a pochopí, že vedlejší byt není prázdný, jak si mysleli.
    Žánry:Rodinný
    61%
    Ivoš, který je častým hostem ZOO v Lešné, kam se dostává bez placení, se tu jednoho dne náhodou seznámí se slepým chlapcem, kterému začne kamarádsky přezdívat Slepoň. A protože chlapec nevidí od narození, rozhodne se Ivoš novému kamarádovi umožnit sáhnout si na některá zvířata. To se samozřejmě nelíbí ošetřovatelům, a tak vše končí divokou honičkou po celé ZOO. Chlapcům se podaří uniknout, i když za cenu toho, že si Slepoň rozbije brýle. To mu ovšem vůbec nevadí, vždyť si sáhl na velkou želvu, pochoval si medvídě, nakrmil žirafu, svezl se na koni. Cestou domů se chlapec svěří Ivošovi nejen s tím, že jeho největším přáním je slepecký pes, ale také, že vlastně nemá žádné přátele. Druhý den se tedy kluci opět sejdou a podniknou výlet za město. Vykoupou se v rybníce a i když se trochu pohádají, hned se zase usmíří. Nakonec je u rybníka zastihne déšť a Ivoš se nachladí. Musí zůstat doma, a aby zahnal nudu, pozve Sleponě a kamarády Jožínka a Máťu na video. Chtějí se podívat na zakázaný hororový film. Plánované představení se však změní ve skutečné drama, když děti zjistí, že do vedlejšího bytu se vloupali zloději. A protože v bytě není telefon, musí vymyslet způsob jak vše ohlásit policii. Nejprve chtějí upozornit Jožínka pomocí vlaštovky. Jenže té si všimne šéf zlodějů a pochopí, že vedlejší byt není prázdný, jak si mysleli.
    Žánry:Rodinný
    2
  • Osmdesát dopisů
    Osmdesát dopisů (2011)
    FilmRole: Doctor
    • Max
    • DaFilms

    Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem.

    Václav Kadrnka v autobiografickém rodinném dramatu, k němuž spolu s Jiřím Soukupem napsal i scénář, rekonstruuje jeden den ze života své matky, která se je oba snažila dostat za manželem z komunistického Československa do Velké Británie. Musela kvůli tomu vytrvale docházet na množství úřadů a získat bezpočet povolení a razítek. Svému muži vše sdělovala prostřednictvím dopisů. Než československé úřady svolily s jejich vycestováním za cenu ztráty občanství, napsala jich několik desítek. Zkušenost nuceného odloučení od otce vtěsnal nakonec Václav Kadrnka do jediného dne, jenž se mu vepsal silně do paměti. Maminka, která po odjezdu manžela onemocněla, se pomalu zotavovala a nabírala sil i kuráže. Jednoho rána vzala všechny možné dokumenty v přesvědčení, že její odhodlání bude nakonec silnější než neprůchodnost totalitní byrokracie. Nevlídná a neosobní atmosféra na ulici, v autobuse, kterým čtrnáctiletý Vašek s matkou jede do města, a především na samotných úřadech kontrastuje s upřímnými a přitom nesentimentálními rodinnými momenty. Scény společného čtení dopisu otci, kupování tenisek nebo trénování anglických slovíček mají v sobě velkou míru empatie. Film Osmdesát dopisů nezobrazuje osmdesátá léta v komunistickém Československu pomocí obehraných symbolů (rudé hvězdy, nápisy VB a uniformy), ale spíš monotónní barevností, „chladem“ a ostře vnímanými zvuky zabouchávaných dveří.


    Václav Kadrnka natočil svůj celovečerní debut bez podpory televize či grantu. Obklopil se ale zkušeným štábem (např. scenárista Jiří Soukup a kameraman Braňo Pažitka). Zvolil neherce (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš) z hudebního prostředí, kteří prokázali zvláštní cit pro ztvárnění intimního vztahu mezi matkou a synem. Loni na MFF v Karlových Varech se při prezentaci nových filmových projektů zalíbil Kadrnkův snímek pořadatelům berlínské přehlídky Berlinale a poslali mu pozvánku do oficiálního programu. Film tak získal následně finance na dokončení a výrobu kopií a mohl vyrazit za svou světovou premiérou v prestižní sekci Forum mezinárodního filmového festivalu Berlinale, kde soutěžil také o cenu pro nejlepší debut.

    55%

    Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem.

    Václav Kadrnka v autobiografickém rodinném dramatu, k němuž spolu s Jiřím Soukupem napsal i scénář, rekonstruuje jeden den ze života své matky, která se je oba snažila dostat za manželem z komunistického Československa do Velké Británie. Musela kvůli tomu vytrvale docházet na množství úřadů a získat bezpočet povolení a razítek. Svému muži vše sdělovala prostřednictvím dopisů. Než československé úřady svolily s jejich vycestováním za cenu ztráty občanství, napsala jich několik desítek. Zkušenost nuceného odloučení od otce vtěsnal nakonec Václav Kadrnka do jediného dne, jenž se mu vepsal silně do paměti. Maminka, která po odjezdu manžela onemocněla, se pomalu zotavovala a nabírala sil i kuráže. Jednoho rána vzala všechny možné dokumenty v přesvědčení, že její odhodlání bude nakonec silnější než neprůchodnost totalitní byrokracie. Nevlídná a neosobní atmosféra na ulici, v autobuse, kterým čtrnáctiletý Vašek s matkou jede do města, a především na samotných úřadech kontrastuje s upřímnými a přitom nesentimentálními rodinnými momenty. Scény společného čtení dopisu otci, kupování tenisek nebo trénování anglických slovíček mají v sobě velkou míru empatie. Film Osmdesát dopisů nezobrazuje osmdesátá léta v komunistickém Československu pomocí obehraných symbolů (rudé hvězdy, nápisy VB a uniformy), ale spíš monotónní barevností, „chladem“ a ostře vnímanými zvuky zabouchávaných dveří.


    Václav Kadrnka natočil svůj celovečerní debut bez podpory televize či grantu. Obklopil se ale zkušeným štábem (např. scenárista Jiří Soukup a kameraman Braňo Pažitka). Zvolil neherce (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš) z hudebního prostředí, kteří prokázali zvláštní cit pro ztvárnění intimního vztahu mezi matkou a synem. Loni na MFF v Karlových Varech se při prezentaci nových filmových projektů zalíbil Kadrnkův snímek pořadatelům berlínské přehlídky Berlinale a poslali mu pozvánku do oficiálního programu. Film tak získal následně finance na dokončení a výrobu kopií a mohl vyrazit za svou světovou premiérou v prestižní sekci Forum mezinárodního filmového festivalu Berlinale, kde soutěžil také o cenu pro nejlepší debut.

    3