?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Soso Jachvliani: Filmy a seriály

  • Strom přání
    Strom přání (1976)
    FilmRole: Gedya
    Film jakoby o všem a o ničem, tak charakterizoval Tengiz Abuladze své vyprávění o jedné vesnici, do které přijede mladičká Marita, jejíž krása rozvíří skrývané vášně obyvatel. Výtvarně působivý film s galerií rázovitých postaviček, z nichž každá má své přání. Gruzínský režisér Tengiz Abuladze patří k těm tvůrcům, kteří se groteskní "podivínskou" poetiku, tolik příznačnou pro pozorování rázovitých venkovských figurek, snažili povznést k metaforicky zacílené výpovědi. Strom přání, natočený v poezií prosycených, významotvorných barvách, je toho důkazem. Motiv rudé barvy krve i květů, někdy až jakoby šplíchnuté do obrazu, se mění ve výraz naděje. Už samotný název skrývá symbol: v bájný strom by měl zbavit bídy každého, kdo jej nalezne. Námět poskytl Georgi Leonidze svými veršovanými povídkami, ve filmu pospojovanými do pestré mozaiky. Proto ve filmu vystupuje překvapivě obsáhlý shluk postav, aniž by si kterákoli z nich osobovala právo stanout v čele vyprávění. Zároveň mezi nimi prochází milenecká dvojice, jejíž čas nastane až v druhé části příběhu. Ve výstižných zkratkách se seznámíme s jednotlivými aktéry, většinou zahalených různě tvarovanou bizarností. Hlavou obce je zdánlivě moudrý a ušlechtilý děd Cicikore: prvotní uznání však pozvolna ztrácí, čím více se ozřejmuje jeho jediný cíl - vystupuje jako strážce již zkostnatělých starých hodnost. A pak následuje plejáda všelijakých snílků, věřících nejrůznějším ideálům - jakýmsi starcovým ideovým protivníkem se stává odbojný Jorami, v němž kvasí buřičské odhodlání, když s uchem přiloženým k zemi naslouchá, zda se již neblíží kýžená revoluce (a ve zvukové stopě skutečně zaslechneme rachot vlaku). Mihne se tu učitel, vyzývající k vlastenectví tak plamenně, až se mu děti rozutečou, i pokrytecký pop, holdující spíše požitkům těla než ducha. Ženskou linii podivínů zastupuje zejména Fufala (málokdo by v ní poznal Sofiko Čiaureliovou, jedinou známější osobnost v celém herecké ansámblu), žena přepjatě nalíčená a namyšleně se chovající, která v sobě zahrnuje (podobně jako Chaplinův tulák) protiklad mezi groteskní snahou dosáhnut statutu vznešenosti a neodpovídajícím vzhledem, potrhaným oděvem. Vlastně jen milenecká dvojice, tichá a nenápadná, nejméně podléhá výrazové stylizaci. Do místy až úsměvného líčení gruzínského venkova tak vpadává osudovost, vrcholící tragickými událostmi. Toto spojení by mohlo působit cizorodě, avšak režisér jednotlivé žánrové polohy obdivuhodně skloubil v jeden celek, vykreslující drsnou, odvrácenou tvář zdánlivě idylické vesnice. (Jan Jaroš, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    78%
    Film jakoby o všem a o ničem, tak charakterizoval Tengiz Abuladze své vyprávění o jedné vesnici, do které přijede mladičká Marita, jejíž krása rozvíří skrývané vášně obyvatel. Výtvarně působivý film s galerií rázovitých postaviček, z nichž každá má své přání. Gruzínský režisér Tengiz Abuladze patří k těm tvůrcům, kteří se groteskní "podivínskou" poetiku, tolik příznačnou pro pozorování rázovitých venkovských figurek, snažili povznést k metaforicky zacílené výpovědi. Strom přání, natočený v poezií prosycených, významotvorných barvách, je toho důkazem. Motiv rudé barvy krve i květů, někdy až jakoby šplíchnuté do obrazu, se mění ve výraz naděje. Už samotný název skrývá symbol: v bájný strom by měl zbavit bídy každého, kdo jej nalezne. Námět poskytl Georgi Leonidze svými veršovanými povídkami, ve filmu pospojovanými do pestré mozaiky. Proto ve filmu vystupuje překvapivě obsáhlý shluk postav, aniž by si kterákoli z nich osobovala právo stanout v čele vyprávění. Zároveň mezi nimi prochází milenecká dvojice, jejíž čas nastane až v druhé části příběhu. Ve výstižných zkratkách se seznámíme s jednotlivými aktéry, většinou zahalených různě tvarovanou bizarností. Hlavou obce je zdánlivě moudrý a ušlechtilý děd Cicikore: prvotní uznání však pozvolna ztrácí, čím více se ozřejmuje jeho jediný cíl - vystupuje jako strážce již zkostnatělých starých hodnost. A pak následuje plejáda všelijakých snílků, věřících nejrůznějším ideálům - jakýmsi starcovým ideovým protivníkem se stává odbojný Jorami, v němž kvasí buřičské odhodlání, když s uchem přiloženým k zemi naslouchá, zda se již neblíží kýžená revoluce (a ve zvukové stopě skutečně zaslechneme rachot vlaku). Mihne se tu učitel, vyzývající k vlastenectví tak plamenně, až se mu děti rozutečou, i pokrytecký pop, holdující spíše požitkům těla než ducha. Ženskou linii podivínů zastupuje zejména Fufala (málokdo by v ní poznal Sofiko Čiaureliovou, jedinou známější osobnost v celém herecké ansámblu), žena přepjatě nalíčená a namyšleně se chovající, která v sobě zahrnuje (podobně jako Chaplinův tulák) protiklad mezi groteskní snahou dosáhnut statutu vznešenosti a neodpovídajícím vzhledem, potrhaným oděvem. Vlastně jen milenecká dvojice, tichá a nenápadná, nejméně podléhá výrazové stylizaci. Do místy až úsměvného líčení gruzínského venkova tak vpadává osudovost, vrcholící tragickými událostmi. Toto spojení by mohlo působit cizorodě, avšak režisér jednotlivé žánrové polohy obdivuhodně skloubil v jeden celek, vykreslující drsnou, odvrácenou tvář zdánlivě idylické vesnice. (Jan Jaroš, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    1
  • Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře
    Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře (1996)
    Film

    Že život může být pro umělce vděčným zdrojem inspirace, že stačí z reality zachytit impuls a pak jej svým géniem dotvářet ve strhující příběh, toho je příkladem tvorba Irakli Kvirikadzeho, vynikajícího scenáristy a režiséra, obratně se pohybujícího na poli mystifikace i poetického vyprávění. Ukázkou jeho mistrovství může být snímek Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře, který do filmové podoby převedla jeho manželka, režisérka Nana Džordžadzeová.

    Tragikomedie o francouzském kuchaři Pascalu Ichacovi, který na začátku 20. století cestuje po světě, sbírá recepty a teprve v Gruzii se usadí natrvalo, protože se tam zamiluje do půvabné kněžny, vychází z faktu, že v Tbilisi skutečně byla vyhlášená francouzská restaurace, kde se připravovaly vynikající pokrmy. Jejímu majiteli pocházejícímu se země galského kohouta se však stala osudnou Říjnová revoluce. Do města dorazila Rudá armáda, obsadila jeho podnik a Francouze vystěhovali na půdu, kde musel čichat nelibé pachy z levných jídel krasnoarmějců. Zubožený kuchař časem zemřel. Zlí jazykové tvrdí, že hlady...

    Irakli Kvirikadze obohatil dramaticky nosný námět o romantizující prvek a při modelování hlavní postavy myslel na francouzského herce Pierra Richarda, s nímž se Džoržadzeová seznámila na festivalu v Cannes, kdev roce 1987 získala ocenění za svůj debut Robinsonáda aneb Můj anglický dědeček. Zaujal ji svým kultivovaným vystupováním, kontrastujícím s roztržitým chováním postaviček, jimiž se zapsal do paměti diváků. Richard nabídku spolupráce neodmítl a neprohloupil, na MFF v Karlových Varech 1996 byl vyhlášen nejlepším hercem festivalu, což bylo vůbec první ocenění jeho umělecké kariéry.

    Ovšem nejenom proto je film Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře poutavou podívanou. Stoly se zde prohýbají pod dobrým jídlem, do číší se nalévá kvalitní víno, gruzínské zvyklosti se mísí s francouzskými a přitom tušíme blížící se tragédii, mrazivý závan dějinného vývoje. Celý příběh je přitom koncipován jako vyprávění ve vyprávění (mladík naslouchá historii své rodiny), svůj prostor zde naleznou i plátna naivního malíře Nika Pirosmaniho, které vyvolávají nostalgii po starých dobrých časech.

    Na úspěšnou spolupráci s Pierrem Richardem navázala Džordžadzeová o čtyři roky později ve filmu Léto ztracených polibků, v nichž si herec zahrál starého námořníka, hledajícího se svou bárkou moře.

    (Tomáš Hála, LFŠ 2007)

    65%

    Že život může být pro umělce vděčným zdrojem inspirace, že stačí z reality zachytit impuls a pak jej svým géniem dotvářet ve strhující příběh, toho je příkladem tvorba Irakli Kvirikadzeho, vynikajícího scenáristy a režiséra, obratně se pohybujícího na poli mystifikace i poetického vyprávění. Ukázkou jeho mistrovství může být snímek Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře, který do filmové podoby převedla jeho manželka, režisérka Nana Džordžadzeová.

    Tragikomedie o francouzském kuchaři Pascalu Ichacovi, který na začátku 20. století cestuje po světě, sbírá recepty a teprve v Gruzii se usadí natrvalo, protože se tam zamiluje do půvabné kněžny, vychází z faktu, že v Tbilisi skutečně byla vyhlášená francouzská restaurace, kde se připravovaly vynikající pokrmy. Jejímu majiteli pocházejícímu se země galského kohouta se však stala osudnou Říjnová revoluce. Do města dorazila Rudá armáda, obsadila jeho podnik a Francouze vystěhovali na půdu, kde musel čichat nelibé pachy z levných jídel krasnoarmějců. Zubožený kuchař časem zemřel. Zlí jazykové tvrdí, že hlady...

    Irakli Kvirikadze obohatil dramaticky nosný námět o romantizující prvek a při modelování hlavní postavy myslel na francouzského herce Pierra Richarda, s nímž se Džoržadzeová seznámila na festivalu v Cannes, kdev roce 1987 získala ocenění za svůj debut Robinsonáda aneb Můj anglický dědeček. Zaujal ji svým kultivovaným vystupováním, kontrastujícím s roztržitým chováním postaviček, jimiž se zapsal do paměti diváků. Richard nabídku spolupráce neodmítl a neprohloupil, na MFF v Karlových Varech 1996 byl vyhlášen nejlepším hercem festivalu, což bylo vůbec první ocenění jeho umělecké kariéry.

    Ovšem nejenom proto je film Tisíc a jeden recept zamilovaného kuchaře poutavou podívanou. Stoly se zde prohýbají pod dobrým jídlem, do číší se nalévá kvalitní víno, gruzínské zvyklosti se mísí s francouzskými a přitom tušíme blížící se tragédii, mrazivý závan dějinného vývoje. Celý příběh je přitom koncipován jako vyprávění ve vyprávění (mladík naslouchá historii své rodiny), svůj prostor zde naleznou i plátna naivního malíře Nika Pirosmaniho, které vyvolávají nostalgii po starých dobrých časech.

    Na úspěšnou spolupráci s Pierrem Richardem navázala Džordžadzeová o čtyři roky později ve filmu Léto ztracených polibků, v nichž si herec zahrál starého námořníka, hledajícího se svou bárkou moře.

    (Tomáš Hála, LFŠ 2007)

    2